Nechoď pryč!

"Miláčku, poď domů, já fakt musim jít!" Koukám na hodinky, což v zimní výbavě není jen tak, a přemýšlím, zda má ještě cenu stresovat se tímhle autobusem, když za chvilku jede další...

Vstávačka hned po páté je za trest. Plyšák se po nočních aktivitách slavnostně uložil a já se kolem něj plížím z vyhřátého pelíšku. Budík sotva zaznamenal! Rozlepit oči, postavit vodu na čaj... "Miláčku, já už fakt vstávám, usteleme..." Odpovědí mi je nechápavý pohled, co blbnu. Zívám na celé kolo, zatímco si připravuju snídani. Jen co zasednu ke stolu, společník dorazí. Rychle ustlat, najíst se, "ňuf ňuf, opatrně s tím ocáskem", já se zas nesmím udusit... Než se obléknu, plyšák sedí u dveří natěšený na ranní výlet po chodbách!

Odemknout, chytit již plně probuzeného kočičáka, otevřít, kouknout dolů, jestli zas někdo neletěl tak, že zůstalo otevřeno na ulici. Pouštím škrábavou chobotnici na dlaždičky a šup do koupelny umýt se a zahladit následky ukrácené noci. Přitom neustále hlídám každé pípnutí výtahu nebo dusání po schodech, co kdyby za někým dveře nezaklaply! Již v lidské podobě rychle poklízím, plyšák se vyšpacírovaný vrátil a pokřikuje z kuchyňské linky. "No jo, seš můj kocourek", rychlé pohlazení, balím kabelku i tašku s domácí krabičkovou dietou, otevřu žaluzie, zhasínám v pokoji, bunda, šála...

Plyšák pokřikuje zpoza rohu, hodnej miláček, počkáš, než se vrátím, zatahuju zipy na botách, kolem nohou se mi prosmykne rychlostí kulového blesku cosi zrzavého... Do háje! Zhasnu v předsíni, "Juliší, domů!", ocásek se mrská nad schody a čumáček se tváří ve stylu "co s tím uděláš?". Neudělám nic, jen zadoufám, že brzy půjde do práce i někdo ze sousedů, nejlépe po schodech... "Poď domů, já musim do práce," snažím se ho přesvědčit. "Já fakt budu muset jít, nechám tě venku, budeš tu do vodpoledne..." zkouším těžší kalibr. Marně, což víme oba i všichni kolem. Rezignovaně se opřu o zeď. Vztekat se nemá smysl, stejně tak chytat velmi bdělou šelmu, jen bych utržila další škrábance a kousance do sbírky. Jako na potvoru nikdo nejde. Jestli brzy někdo nepůjde, usnu tu vestoje opřená o zeď. A jestli brzy někdo nepůjde, ujede mi autobus a nestihnu si udělat kafe před vpuštěním nedočkavých pacientů!

Stále nikdo nejde, přivolám prázdný výtah, třeba se lekne a schová se. Nedůvěřivě nakukuje do prázdné kabiny. Tenhle trik už prokoukl. Autobus je v háji, no nic, od dalšího to ještě doběhnu na poslední chvíli. Konečně někdo sebíhá schody. "Ahoj, číčo! Dobrej!" Zdraví soused z vyšších pater. "Dobrý den!", uf, chlupáč je konečně uvnitř, jeden zámek, druhý zámek, třeba to touhle dobou ještě pojede rychle...