Nay No Nay

Pomalu otevírám oči a nestačím se divit. Místnost mi je povědomá, ale přesto cizí. Jediné co vím je to, že sem nepatřím. Oddávám se únavě a lenosti, když mi najednou svitne. Neonově zelenou pohovku může mít v kanceláři jedině naše milovaná šéfka. Co tu ale dělám? "Vítejte mezi živými," usměje se sekretářka z křesílka a podá mi panáka čehosi pořádně silného. Odmítnu. "Tak kávu?" ptá se starostlivě. Oklepu se odporem. Představa jindy oblíbeného nápoje mi poslední dobou obrací žaludek. "Stačí voda, díky," hlesnu.

"Měla bys to říct," upozorňuje mě poslední dobou Kajka. Vím, že má pravdu. Od osudného dne její svatby s Járou uplynuly již téměř tři měsíce, brzy to začne být vidět. Nebo už možná je. Kolegyně zajímám podstatně víc než novomanželka. Zejména Míša a Lucka po mě poslední dobou pokukují. A vůbec ne nenápadně. Za tu dobu se známe, cokoliv skrývat je těžké.

Zjistila jsem fantastickou věc. Nevolnost přichází v návaznosti na změnu polohy po budíčku, nikoliv v určitém absolutním čase. Takže vstávám o půl hodiny dřív, abych do práce dorazila ve zdánlivé pohodě. Poslední dobou se tento příznak mírní. Stále se paranoidně sleduji v zrcadle. Na mojí postavě typu hruška toho zatím moc znát není. Nebo není znát nic?

Holky ale stejně něco tuší. Lucka onehdy měla zase aktivní den. "Holky, chcete kafe?" ječela z jídelny. Míša se hlásila, záhy i novicka Pavlína. "Majko?" houkla Lucka ještě. "Slyšelas mě?" "Ne, díky," odpověděla jsem atypicky. Luciina káva je výborná, žádně instanty donesené dealery ani obarvená voda z automatů na chodbě. Ještě jsem zachytila Míšin rádoby nenápadný pohled a otazníky v očích. "Ty snad detoxikuješ?" dorazila to Míla. "Aspoň nás tu bude víc čajíčkovejch!" Klíčová otázka zůstala prozatím nevyřčena.

"Co ten tvůj objev?" šťourají holky stále. "Nic," odpovídám stereotypně. "Jak nic?" diví se. "Ty chceš být do smrti sama?" "Bylo, nebylo, nic nezbylo," přejdu pokaždé druhou část dotazu. Jediná Kajka ví, že moje odpověď není tak docela pravdivá. Asi bych to vážně měla holkám říct.

Z rozjímání mě vytrhne šéfka. Snažím se zdekovat z jejího výsostného území, ale zarazí mě. Jí to taky budu muset říct, prolétne mi hlavou. Ta se zjeví. Navíc očividně ví, proč se nacházím v její kanceláři. Pomalu si vybavuji poslední chvilky styků s veřejností. Dusné horko. Davy zpocených lidí, co neznají antiperspiranty a nejspíš ani prací prostředky. Zavírám a mířím dozadu. Pak už nic. Šéfka se však neptá, jen si mě zkoumavě prohlíží. Nepozná to? napadne mě v panice. Zkušené ženy to prý poznají v očích. Nechce se mi s pravdou ven, i když vlastně nevím proč. "Už je to dobrý?" pronese nakonec neutrální dotaz. Kývu, byť bych šla nejradši spát. Propustí mě do našeho kanclíku. Za rohem zaslechnu, jak sekretářka říká: "Nechtěla kávu ani panáka...."

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.