Návrat

Panu Důležitému, který svým kufírkem sejmul malou holčičku, bych nejraději popřála brzkou a rychlou cestu na druhou stranu. Kvůli dětem se však ovládnu. Malá se už zvedá ze země, pusinku staženou, ale nebrečí. Tak malá a už tak tvrdá, pomyslím si smutně. Opatrně si sednu na bobek, abych Kačence pomohla a prohlédla si škody. Ručičky má sedřené a špinavé, dočervena se barví i nové tepláčky.

Josífek v šátku se neklidně zavrtí. Ani jemu se změna programu nelíbí. Já řeším jiný problém, a to, kam se půjdeme umýt. Moje staré pracoviště je na dohled. Odhodlaně chytím Kačenku za odřenou ručku a vyrazíme. Doufám, že se moc nezměnilo. Přece jen nějaký rok uběhl od doby, co jsem tam byla naposledy.

Ne, nic moc se nezměnilo, dokonce i bývalá vedoucí tu stále je. "Můžeme se tu umýt?" zeptám se opatrně. "Upadli jsme." "Všichni?" diví se. Kačenka mlčí jako zařezaná, asi se stydí, Josífek začíná kňourat. Vydrž domů, prosím ho v duchu, když nás Adéla uvádí do jídelny. Ta je celá nová, polstrované židle, konferenční koutek. "Na nic nesahej," nařídím malé, sundám si batůžek a opatrně odvážu šátek. Josífka se ujme Adéla. Já zatím rozložím plenu na jednu ze židlí a Kačenku vysadím nahoru.

"Přinesu náplast," oznámí mi Adéla a zmizí i s mým synem. Netahej ho mezi lidi, pomyslím si v duchu. Pak mi dojde, že i Adéla je už maminkou. Otěhotněla tou dobou, kdy se Kačenka narodila. Ani nevím, co má doma za radost. Nemám tu informátora, Kajka je na druhé mateřské, stejně jako já.

Do místnosti vpadne šéfka. "Jé, Mary, to je překvapení!" vítá nás. "Kdy se nám vrátíte? Máme tu teď školku." "A od kolika berou?" zeptám ses obavami. O návratu do práce jsem párkrát zauvažovala, dědictví i úspory se značně ztenčily. "Slečna je velká dost," usoudí. Pak si všimne šátku přehozeného přes židli. "Vy máte další?" významně pohlédne na moji levou ruku. Ne, ani jedno z mých dětí nemá tatínka. Kačenka se narodila nešťastně šťastnou náhodou, Josífek z velké, avšak rychlé lásky.

"Nesu ty náplasti," volá ode dveří Lucka. Ta pěkně ztoustla, napadne mě. Za ní kráčí Adéla se spokojeným Josífkem a procesí bývalých kolegyň. Sofie se vrátila, což mě docela překvapí.

"No, zatím to je jen školka, ale možná bychom mohli rozšířit na jesle. Dejme tomu od roku. Jak je starej?" "Sedm měsíců," odpovím. Kačence jsou tři a půl. Krásně to tehdy vyšlo. "Tak za pět měsíců se na vás těšíme. Na všechny."

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.