Na pranýř s tou menšinou!

Aneb jak se dobře (ne)najíst na školení. Normálně v tomto směru držím ústa, ale čeho je moc, toho je příliš...

Slovo úvodem

Označuji sebe samu za tzv. přirozeného vegetariána. V rodině neskutečných masojedů jsem byla vždy exotickým zvířátkem, které mělo na talíři kupu přílohy a minikousíček masa jakoby "na ochutnání". S masem jsem definitivně skončila za vysokoškolských let, kdy jsem tuto poživatinu identifikovala coby zdroj zažívacích potíží. Ty se vyskytovaly téměř výhradně po pobytu doma. Dnes už mému okolí tato "úchylka" nijak nevadí. Dobře, občas chvíli trvá najít restauraci, kde se najím i já. Jedna nejmenovaná vzdělávací instituce má však s námi "trávojedy" zřejmě trochu problém.

Období do června 2012

Na obědy v rámci školení obvykle nechodím, buď si přinesu jídlo z domova, nebo navštívím rychlou restauraci přes ulici. Jedinou výjimku za celé roky udělím smaženému květáku.

Červen 2012

"Pojď s náma na oběd," řekne kolegyně jen tak mimochodem. "Kouknu se, co dneska je," oznámím váhavě. "Neblbni, minule si holka řekla, že chce něco jinýho, a normálně jí dali," dozvím se pro mě udivující věc. Ne všude jsou ke stravovacím menšinám tolerantní. V jídelně požádám o bezmasé jídlo a dostanu promptně na výběr buď počkat, nebo mi přinesou pouze přílohu a salát. Nechci zdržovat kolegyně, zvolím první variantu.

Listopad 2012

Na žádost o bezmasé jídlo dostanu kuskus se zeleninou bez příchuti, zato s komentářem, že speciální diety je potřeba objednávat předem a toto je skutečně výjimka. Paní vedle mě na stejnou žádost dostává pouze brambory.

Prosinec 2012

"Objednala sis to jídlo?" ptá se mě kolegyně na začátku pauzy. "Ne," přiznám a cítím se jako pako. "Nějak jsem zapomněla, ale to je jedno, snad mi něco daj." "Je tam žemlovka," oznámí mi ochotně obsluhující mladík po mé prosbě. Žádat o jiné jídlo se mi stále příčí, doma vždycky platilo nechceš-tak nejez. Následně mi servírují maso s brambory. Odmítám a opakuji svou žádost. Přiběhne postarší dáma s dotazem, zda jsem si výjimku objednávala. "Ne," odpovím rozpačitě. "Ale kolega říkal, že to není problém," hájí mé zájmy kolegyně a já bych se nejraději zahrabala tři metry pod zem. "To je učeň," odfrkne milá paní a po mě hodí otrávený výraz: "Dostanete brambory se zeleninou." Kývnu, s touto variantou jsem primárně počítala. Dáma však pokračuje: "Jiné jídlo si musíte objednat den předem. Vy jste nemohla ani polívku, že? Taky bysme vám mohli udělat jinou." Když už je tak sdílná, rovnou se zeptám, jak alternativní stravu objednat. Kolegyně jsou dávno po jídle, když mi konečně doručí můj očesaný talíř. Spálím si pusu, jak spěchám, nicméně mise proběhla úspěšně. "Jak můžou nechat učně obsluhovat bez dozoru?" podiví se kolegyně ještě. "Tady maj jinou zodpovědnost, chyba nikoho nezabije" ujistím ji jemně. Její údiv to nezmírní.

Leden 2013

Den před školením píšu instruktorce svého kurzu žádost o bezmasé jídlo. Obratem dostanu odpověď, že obědy nebudou, neb školení je půldenní. Na druhý den ráno se při registraci dozvím, že obědy budou a moje žádost bude vyřízena. V jídelně odevzdám lístek a oznámím, že mám objednané jídlo bez masa. "Přes koho jste to objednávala? A polívku můžete, to je jenom vývar!" "Jaký?" zeptám se opatrně. "Kuřecí," zní odpověď. Přemůžu kolapsový stav a misku odmítnu. Teď kolabuje číšník. Několikrát odmítnu talíř se standardním jídlem, kolegyně jsou již po obědě. Konečně dostanu objednané jídlo: rozvařené brambory polité laciným margarínem a kupičku povařené mražené zeleniny. Pro tohle takový obštrukce! pomyslím si zhnuseně a je mi jasné, že tento oběd ve zdejší jídelně je nejméně nadlouho mým posledním. "Tu polívku sis mohla klidně vzít", řekne mi kolegyně venku. "Žádný maso z ní cejtit nebylo!"

Únor 2013

"Dneska jsem si vzala oběd," oznámím kolegyni na začátku pauzy. "Nechceš se aspoň podívat, co maj?" loudí. Chápu to, jsme tu dnes jen ve dvou a nechce jít sama. Ona zas chápe mě. Pohodlně se rozvalím v chodbě do křesílka. Kolem projde vedoucí kurzu. "Vy jste od nás z kurzu, nechcete oběd?" táže se. "Jeden lístek zbyl." Svůj mám mezi papíry, oběd skutečně nechci. Pokorně odmítnu a vzpomenu si na jarní stáž. "Abyste mi tu neumřela hlady," okomentovala vedoucí dne mističku salátu a pečivo na mém tácu. Nic vhodnějšího nemocniční jídelna ten den nenabízela...