Montenegro 2015 - 7. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Je tohle oddech nebo ne?

1.9.

Spaní v kopci není zrovna hitparáda, kloužu dolů po podezřele málo nafouknuté karimatce, ale je mi kupodivu krásně teplo. Po snídani a dalších nezbytných úkonech zkonstatuju, že jsem se opět podtrhla, nebo si zvykla na outdoorové výpravy. Získám tak cenný čas na dopsání poznámek z cesty, mám skoro tři dny skluz, a vlastně mi to ani nevadí. Po všech peripetiích mě pro změnu pobolívají záda, a to zcela specifickým způsobem. Dvakrát už jsem to v minulých letech nesprávně svedla na namožení, už se nespálím, ale myslela jsem, že tentokrát je rezerva dostatečná. Před osmou sešplhám na místo srazu, ještě skoro nikdo není připravený, jen postupně se schází A tým čili největší pařmeni. Výstup přímo z kempu nás dost prověří, někdo jde po široké lesní cestě zcela lehce, někdo si cestu dokonce zkracuje přímo přes les, většina má ale tempo dost odlehčené. K první salaši dorazíme ve tři čtvrtě na deset, to si máme hned něco objednat?

Vytahujeme vlastní svačiny, tohle vědět, tak se s tím netahám, ale nevadí, slečně slíbíme, že si něco dáme cestou zpátky. Není tu žádný signál, takže se všichni kocháme okolím, rybami v sádce a dost nás zaujmou maličké spací domečky. Velikost stanu a přitom ze dřeva, dokonce mají uvnitř peřiny, no neberte to! Hlavní parta postupně dojde a už se to nosí, palačinky, sýry, šunka, nakonec si objednám aspoň kávu. Od společných sýrů si jen zobnu, asi na ně použili stejný nůž jako na tu šunku nebo to leželo spolu na talíři moc dlouho. Pár lidí se rozhodne rovnou zůstat, pro zbytek je po jedenácté čas se zvednout, ještě panák zdarma na rozloučenou, ne ten koštovací, pořádný! Při placení nastanou zmatky, každý dá peníze dle konzumace, ale přitom stále spousta chybí, Černohorci mají opravdu zvláštní počty! Cesta se zvedá na přímém slunci, ten panák nebyl dobrý nápad, ale fotopauza naštěstí přijde brzy. Po poučení, že lesík před námi je poslední a že hrozí úpal, můžou odvážní pokračovat v cestě pohořím Bjelasica. Jde se snadno, už to skoro nestoupá, přesto se naše skupina pořádně roztáhne. Sejdeme se u stáda ovcí, které bača přihnal k napajedlu, zázrak, že se tu ještě nějaká voda udržela. Mnohé ovečky jsou zjevně zraněné a v nepohodě, ale v těch podmínkách se jim moc nedivím.

Před druhou dorazíme na „vrchol“ čili k cíli dnešního putování, svačina se tentokrát víc než hodí a poté přijde čas na vnímání ticha a přírody. Nikdo nechce seanci přerušit, když se najednou ozve zachrápání a následné zasmání a vše korunuje spáč komentářem, že by skoro usnul. Pomalu se zvedáme, nějak jsem se rozseděla a nejsem zjevně sama. Zpátky nejdeme stejnou cestou, vezmeme to po hraně hřebínku, nahoru, dolů, krásné výhledy na přírodu v různých stupních zásahů. Najednou se dostaneme zpátky na širokou cestu a skupina se opět trhá, pragmaticky se držím vzadu, jednak mi to dolů půjde hůř a pak se potřebuju vzdálit, jen co někde bude překážka ve výhledu. Konečně! Stínu si moc neužijeme, seběhneme kopeček po louce a jsme u druhé, horní salaše, kde už většina party sedí, pojídá a nasává. Doplnění iontů je povinností, stejně jako další ochutnávka sýrů a pro ostatní i šunky, tady to mají prý lepší, nějak to nezvládám posoudit, sýr je sice čistý, ale stále hodně slaný. Následuje exkurze do výrobny sýrů, výklad z půlky neslyším a zbytku stejně příliš nerozumím, zato smrádku si užijeme. Ještě závěrečný panák a můžeme platit. Tentokrát beze zmatků po jednom. Na sestup po široké pohodové cestě se docela těším, vyrazím vředu, jenže skoro všichni využívají všudypřítomné zkratky a propadnu se na konec pole. Ve finále je i nám pár odolávajícím doporučeno zkratky použít, čas běží. Mám opět chuť se vztekat, suchá udusaná hlína klouže a po několika takových zkráceních pocítím první ostřejší bolest. A to navzdory dvojitému zpevnění! Po tom jsem opravdu netoužila, ale zítra nás čeká už poslední túra, takže to už nějak zvládnu. Do kempu dorazíme až po sedmé, nicméně jsem si slíbila koupel v Biogradském jezeře, takže se ve stanu rychle převléknu do plavek a bez velkého zkoumání škod na těle se vydám na molo. Skákat s ostatními se mi nechce, jednak si nechci mýt hlavu v té jediné sprše a také jsem si ještě nevyndala čočky, takže se sklouznu do chladné vody přes okraj. Při plavání objevím další zranění, asi jsem si někdy někde namohla nebo natáhla prsní sval. Možností s tím něco dělat moc nemám, takže to nechám být. Z vody vylezeme po straně jezera a přes kameny, střepy a bahno dojdeme zpátky na molo. Ještě rychle umýt nohy, seberu ručník, zamávám několika místním klukům ukazujícím zdvižený palec. Upřímně nevím, co je na mě zaujalo, takový sportovní výkon jsem zas nepředvedla, a můžu jít stát frontu na sprchu. Vanička už neodtéká vůbec, po vzoru ostatních se jednoduše postavím na zem vedle ní, odtok je i v podlaze, tak co! Moje nohy od kotníků dolů tentokrát už utrpěly, takže si ve stanu za světla čelovky zahraju na chirurga. Světlo je z téhle nové docela dobré, dopíšu si poznámky a jelikož potřebné informace k zítřku již mám, nejdu dnes do společnosti a vytáhnu poprvé za celou dobu svou MP3. Jen škoda, že pár zcela konkrétních písniček v ní chybí! Obrázky mi stále nejdou poslat, skončím opět u textu, nerada bych si vybila zatím krásně držící baterii v mobilu. Hlavně se mi vcelku nový a dobrý telefon nechce nikde nechávat kvůli nabití! Po jednom albu a dopití zbytku pivních zásob je už skoro půl desáté, přehrávač zabalím a jdu se umýt.

/to be continued

/do vzpomínáčku