Montenegro 2015 - 3. díl

Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Tohle je vlastně teprve ten pořádný start.

29.8.

Ve čtyři mě probudí zima. To je můj spacák už tak špatný, já zhýčkaná po dvou letech pod střechou nebo je vážně taková kosa? Budík mi zazvoní v půl sedmé a rovnou začnu s výpravami. Jde mi to pomalu, takže ve finále nestíhám a na sraz před túrou dobíhám u mě nezvykle na poslední chvíli. Stejně vyrážíme s mírným zpožděním, navíc se ukáže, že jsem si jako jedna z mnoha nevzala plavky. No co, stejně jsem uvažovala o tom, že si je brát nebudu, to jako mám ke dvěma lahvím vody a plné výbavě na výšlap tahat ještě ručník? Kousek od kempu na nás uniformovaný chlapík mává odznakem a každého obere o tři eura za vstup do národního parku. Cestou se k nám nějak přidali čtyři psi, dva sice odpadnou, ale zbylé dva někdo promptně pojmenuje Rudolf a Karl. Cestou mineme ceduli lákající na jídlo a pivo, žel se zpátky budeme vracet jinudy. O kousek výš nám cosi vykládá místní pán, moc mu nerozumíme, ale aspoň se vydýcháme a ještě nám popřeje šťastnou cestu každému osobně. Zastávky na výstupu jsou nezvykle časté, spousta lidí stejně značně funí, moje fyzička kupodivu drží. Jo aha, oni táhnou v batozích pivka, tak to se nedivím... Bavíme se o jedovatých hadech a další havěti, moje lékárnička je prý nevybavená, když nemám antisérum.

Ještě zastávka u jezera Jablan,kde se pár jedinců dokonce vykoupe a na vrchol či spíš „vrchol“ stolové hory Crvena Greda dojdeme na můj vkus snadno a rychle, někteří však mají skutečně co dělat.

Navíc hned uplatním svoji lékárnu kvůli odřeninám (nikoliv mým), tak ji aspoň netahám zbytečně. Pokocháme se výhledy a již nastává čas k sestupu, terén je průměrný, ale moje nohy již dávno běžný průměr nedrží a sestupy mě hlavně a prostě nebaví. Moje lékárna opět přijde k užitku, když se jednomu z účastníků odtrhne podrážka. Vteřiňák nemáme, izolepu také ne, takže podám náplast coby univerzální záchranu. Pár lidí během „ošetření“ zastaví, ale když zjistí, že se jedná jen o botu, pokračují dále. Sestoupíme do údolí, další cesta se vleče, začínají mě dřít bandáže na kolenou a rozptýlení přinese jen další česká skupinka sestupující s bagáží po třech či kolika dnech. Zjištění, že může být hůř, nikoho moc neuklidní a mnozí začnou zvažovat zítřejší zlatý hřeb zájezdu jménem Bobotov Kuk. Kolega s ošetřenou botou již postupuje bez podrážky, sebelepší náplast holt není univerzální šedá páska! Zminje jezero je pěkně špinavé, připomíná rybník v pozdním létě, takže to tam jen rychle okoukneme a pokračujeme k našemu Černému jezeru. Psi padnou za vlast, zatímco naše výprava se vrhá do vody klidně i v prádle a méně odvážní se aspoň jdou vybrouzdat. Kromě hrozících odřenin mám na rozhraní bandáží a kůže jakousi vyrážku, možná sluneční reakce či co, pěkný začátek.

Společnost nám dělá hejno divokých kačen, než se zvedneme a po páté jsme už v kempu. Rychle doplním ionty vcelku dobrým místním pivem Nikšičko a valím do sprchy umýt si hlavu. Před zítřkem to objektivně nemá cenu, ale jsem nějaká mastná a uválená. Voda není nijak zvlášť teplá ani nemá proud, takže to stejně asi moc nepomůže. Navíc mám pod koleny odřené proužky, super, zítra si to nejspíš dorazím do krve! Na guláš od majitele kempu nejdu, udělám si kaši a při čekání, až bude v jídelně po všem, mi utečou informace k zítřejšímu postupu. Dozvím se je při mytí nádobí, to už začíná být opět zima, jednoduše jsem podcenila večery a noci ve výšce přes 1400 metrů. Jít spát v osm a ještě s mokrou hlavou se mi jaksi nechce, takže zasednu na lavici u ohně. Jiskry létají, vítr se točí, takže se točíme i my a lidé stále přibývají. Najít místo, kde nehrozí vzplanutí outdoorové výbavy je docela těžké, ale nakonec se podaří a můžeme se bavit. Do party přibereme dvě Němky, které dostanou spontánní pozvánku na zítřejší beraní pečeni. I tak to ukončím brzy, v půl desáté si už balím stále vlhké vlasy do šátku a zalehnu.

/to be continued

/do vzpomínáčku