Modernizace (pokračování)

Stalo se dříve: Starý mobil si začal dělat, co uznal za vhodné a musel být nahrazen. Nový byl zakoupen a dopraven domů. Já jsem to přežila.

...

Červené světýlko se mění na zelené. Je čas. Naposledy zazálohuju starý telefon a vypnu ho. Přendám simku. Je to divné. Kde se to zapíná? Dotykový telefon jsem mockrát v ruce neměla, ale podaří se. Musím si stáhnout příručku. Teď se všechno prodává bez návodu (tak jako žena bych ho beztak neměla potřebovat). Zvládnu projít nastavení. Vybírám si zvonění. Nic moc, musím si tam něco nahrát.

Čas pokročil. Spojení s noťasem se nedaří. Hlavně ty melodie na budík jsou děsné. Takové utahané. Bojím se, že mě to neprobudí. Zítra si musím najít ten návod. Padám do postele. Kočičák lítá po bytě a je protivný. Asi žárlí. Mobily a další věci odvádějící pozornost služebnictva nemá v lásce obecně.

Cinky linky cinky linky ozve se ráno něžně. Uf, probudila jsem se! Jak se to vypíná, sakra! Jo aha, nespojovat jako u tabletu, tady se tahá! Zívám, div si nevykloubím pusu. Šest hodin spánku je asi vážně málo. Balím se do práce. Ta věc je tak velká, že se mi nevejde do kapsičky na mobil v kabelce. Musím z té větší vytáhnout kapesníky a další blbosti, co NUTNĚ musím s sebou tahat.

"Ty máš novýho debila!" zajásají kolegyně sborově. "Je chytřejší než já," zkonstatuju a předvedu již notně upatlaný dotykový displej s nepříliš zdařilou fotkou mého miláčka jako tapetou. Nechtěl pózovat, no! "Ten je hezkej!" "Takovej velkej!" "Necháš si ten starej?" "Nemáš zapnutej Facebook!" ozývá se ze všech stran. "To je už skoro tablet," zní závěrečný komentář mé nadřízené. Opatrně ukládám poklad do šuplíku místo do pohotovostní přihrádky. "Kup si na něj obal," doporučí mi jedna z obdivovatelek ještě a mě nezbývá než přiznat, že jsem si jaksi nedokázala vybrat.

Odpoledne místo rovnou domů vyrazím opět do obchodů. "Potřebuju obal na mobil, ale je velikej. Takovej," vytáhnu ho u pultíku "Vše pro mobilní telefony". Prodavač po mě znuděně koukne. Asi ho ruším. To na jeho noťasu vypadá jako nějaká hra. Naznačí, že se chce podívat na značku. "Na tyhle nic nemáme, jen ty univerzální," podá mi dva kousky na vyzkoušení. Jedno pouzdro je těsné, druhé velké. "Tak to nemůžu sloužit, no možná kdybyste si sundala ten kryt," navrhuje ještě. Rozhodnu se, že to menší je lepší. "Měl byste tam jinou barvu?" otážu se. Červená mezi moje nejoblíbenější zrovna nepatří. Vytáhne ještě černou variantu. Ještě lepší! Mám vzít to červené nebo se sbalit a jít do Protonu? Na pultíku přistane hnědé pouzdro z imitace kůže. To je ono! "Ten magnet nevadí?" zeptám se ještě při pohledu na zapínání. Frajer mě už má dost. "Jako čemu?" "No já nevím, magnety a elektronika..." váhám. "Tak prodávaj to na mobily, tak asi ne," ušklíbne se prodavač nakonec. Risknu to, nemám náladu na další pokusy. Tak nemusí to být navždy! Vytáhnu jednu z posledních bankovek. Obalený mobil se již nevejde ani do té větší kapsičky a musí do útrob kabelky. Je to divné.

Doma činím další pokusy o spojení s počítačem. Návod ani strejda Google nenašel. Asi je to tak chytré, že návodu netřeba. Mobil reaguje jen pro funkce "fotoaparát" a "dobíjení", "úložiště" nic. Vyhledávám řešení konkrétních problémů. Jo aha. Varianta pro Windows je jen pro XP, pro sedmičky je nutné použít možnost v telefonu označenou jako "Mac". Jak logické! Asi na desátý pokus se spojení povede a do mobilu se sune pár písniček a nějaké obrázky. Hotovo! "Mám new mobil, tak snad ti zpráva dojde," končím první SMS na QWERTY klávesnici a vzpomínám na tu klasickou mobilovou.

Ta věc je tak velká, že se nevejde ani do příslušné přihrádky v autě. Aby jo. V roce výroby vozítka frčely telefony maličké a/nebo skládací. Kam s ním? V kapse zimní bundy vcelku překáží... A co budu dělat v létě???

Připojuju máminu wifinu a nastavuju sociální sítě. Vlastně to není tak těžké. Podobnost s počítačem nelze přehlédnout. Moji pokrokoví známí měli pravdu. Asi se to naučím. Do stojánku z roku koně (tehdy to byl módní kousek) se také nevejde. Vlastně se nechce vejít NIKAM. I z ruky se bojím, že mi vypadne. Začínám si zvykat na nové držení. Plyšák zapózuje, takže mám i slušnou tapetu.

"Pořád nevím, k čemu jsou tyhle všechny ikony, co to znamená," ukážu mobil o pár dní později v práci. "Ukaž," vrhne se po něm jedna z mladších kolegyň. "To musíš takhle, takhle, takhle," tahá prsty po displeji a já nestíhám. Tak nějak se asi cítí máma u počítače. "Jo, tohle nejde," všimnu si konečně, co tam vlastně provádí. Ikonek na horní liště značně ubylo. A už ji dokážu sama rozvinout! Nastavím opět sociální sítě a spokojeně je zase vypnu. Pidilimit na internet stejně padne během deseti dnů. Nová verze mého tarifu již má téměř trojnásobný...

Tak jsem to přežila a terčem vtípků je jiný mobil než můj.