Milá babičko...

Dnes by oslavila kulaté devadesáté narozeniny nej žena mého života. Osud jí bohužel vyměřil o něco méně...

Marie Voldánová přišla na svět s příjmením Procházková v malé jihočeské vesničce. Vdala se do jiné vesničky čítající jen pár desítek domů. Manžela jí dohodili, přesto je rozdělila až smrt. Znovu je spojila až po 28 letech...

Babi, mám tě moc ráda a často na tebe myslím. Je mi moc líto těch posledních let, kdy jsem se ti vyhýbala. Neměla jsem čas. Kecy. Nedokázala jsem unést, že už nejsi takový nezmar jako dřív. Těžký život, práce v zemědělství, říkal ten tlustý pán, co tě po roce následoval. Zní to jako klišé... Nebylo tomu tak...

Víš, nikdy jsem si neuměla představit, že tu nebudeš. Jedině na tebe jsem se mohla stoprocentně spolehnout. Stála jsi vždycky při mě, i když jsem si to někdy nezasloužila. Přišlo to tak najednou... Trochu jsem se lekla, když jsi mi o tvých posledních Vánocích dovolila přiložit do plotny. Za pět měsíců bylo po všem... Tušila jsem, že své děti ti už neukážu. Ale moc jsem se těšila na moment, kdy ti ukážu diplom. Byla jsi tak pyšná, že budeš mít paní magistru. Nestihly jsme to... O rok a dva měsíce...

Ale jsem ráda, že jsi s námi nemusela prožít máminu nemoc. Asi jsem i ráda, že ses nedočkala rozvodu své druhé dcery. Devětadvacet let vyletělo komínem. Z neznámých důvodů. Vím, žes to všechno viděla, ale tam se snad netrpí...

Víš, nedávno jsem našla tu minci, co jsi mi před časem dala. Schovávali jste ji pro první vnouče... Děda se už nedočkal... Mám ji ve šperkovnici, zabalenou v tom starém kusu papíru.

Tuhle písničku jsi měla moc ráda. Asi to není přesně ta verze, co před lety hrávali v rádiu, ale přijde mi nejpodobnější...

Pak se ti ještě líbila tahle... Mě se líbí víc... Někdy u ní fňukám, ale jenom tajně...