Mejkap, prosím, mejkap, já chci být hezká!

"Holky, proč pořád nosíte ty culíky? Vždyť je to hezčí, když máte rozpuštěný vlasy." Pronesl ten čtrnáctiletý kluk na soustředění před jednou z trenérek, na kterou svůj dotaz především směřoval. Myslel samozřejmě ale i ostatní.

Crcali jsme se na celodenním výletě, který byl z nějakého důvodu povinně v programu soustředění. My z výběrovky převážně otrávení až na půdu, protože jsme přišli o dva tréninkové bloky. Logikou děsně dospělé sedmnáctky jsem dotaz toho o tři roky mladšího kluka nechápala. Takové otázky se přece ženským nedávají. Trenérka, jen o pár let starší než my, se mu pokusila vysvětlit praktičnost svázání dlouhých vlasů. Když se vzdálil, začala přemítat, že jeho dotaz byl vlastně logický, že chlapům se přece budeme líbit v přirozené podobě. Jen tu praktičnost nedokážou vidět. Hříva vlající ve větru je krásná, ale rozčesávat to pak, no...

Už pár dní jsem věděla, že se Kuba nemaže nejspíš s ničím. Při povinném volejbálku první den soustředění mě okamžitě překřtil na "Plácačku na mouchy" kvůli mému neodolatelnému stylu, a při každém opakování "odpočinkového, zpestřujícího" sportu mě familiárně oslovoval "Pláci". No, měl pravdu, na míč jsem úplně levá. Ale komentovat úpravu exteriéru? Navíc měli pánové stejně žně, kdo by se na tréninky líčil, že! Záhy se ke mně přiblížila Kamila, zvaná též Džamila, která byla na soustředění za polovičního kluka a byla na to pyšná. "Ty máš nalakovaný nehty?" Moje nehty byly v té době totálně zničené dvěma lety používání nekvalitních odlakovačů, nechtěla jsem riskovat další rozštípání, tak jsem si dala aspoň bezbarvý. Přece jen, jedeme na deset dní, to se bude loupat. Výrazně barevné nehtíky byly mým poznávacím znamením a hlavně několik let jedinou doma trpěnou úpravou. Většinu tanečních jsem odchodila jen s řasenkou (ta nebyla skoro vidět) a tyčinkou na zamalování beďarů, která mi byla právě pro tuto příležitost konečně oficiálně povolena.

O dva roky dřív jsem ještě byla propagátorkou přirozenosti za každou cenu. Ze zákazu chtít se líbit jsem si udělala svou zvláštnost. Moje jediná rebelie v podobě několik let nestříhaných vlasů, beďary a nemožné poděděné oblečení byly ve škole terčem posměchu. Ono to ale asi bylo jedno. Když máte samé jedničky, pochvalu za chování, vaší spřízněnou duší je třídní učitelka, baví vás čtení a ruční práce, jste leví na v celém městě populární volejbal a ještě k tomu posloucháte Kelly Family, nepomůže vám k respektu ostatních puberťáků ani svěcená voda, natož nějaký mejkap. S opuštěním základky a ztrátou zdroje pochval za to, že se místo módních experimentů hezky učím (haha, tehdy jsem nějaké domácí učení vůbec nepotřebovala), jsem se rozhodla "to" taky zkusit. Červencové kapesné onoho roku padlo na nejlevnější lak na nehty, který Josef Jouja ve své drogerii nabízel. Po zaregistrování krvavě rudých drápků nastal poplach. Dítě, které se jako každý tvor vlastnící čerstvou občanku dítětem být necítilo, začalo vlčet, a bylo třeba zjednat pořádek. A tak zasedla inkvizice s módní policií 2v1 a závěr zněl, že malovat se nesmím, dokud to nebudu umět.

Kde se to mám naučit, mi ovšem sděleno nebylo. Malovátka jsem viděla jen občas v cizích rodinách. Doma se vyskytovala jen kazeta, kterou před časem přivezl nějaký zahraniční matematik jako pozornost pro manželku svého kolegy z Východu. Společenské dekorum bylo zachováno a nepochybně drahý dárek posléze uklizen tak, aby na něj zvědavé holčičky nemohly. Zpětně mi přijde divné především to, že se ani během několika let nenašla v našem okolí vhodná náhradní příjemkyně. A tak mamka nakonec vyměkla a povolila nám barvičky používat v rámci přípravy na karneval. Jednou ročně byla vzácnost vytažena a my jsme si na sebe směly napatlat, kolik jsme jen chtěly. Stíny, pudry, tvářenky, rtěnky, jéje, čím víc, tím líp. O nějaké úpravě pro den všední či sváteční však nemohla být řeč.

Zákaz stejně přišel s křížkem po funuse, řasenka zakoupená z peněz, které mi dala milovaná babička na kolotoče, čekala na oficiální premiéru v tašce s pletením. Drobný efekt ovšem měl, zamáčkla jsem (prozatím!) slzu nad krásně červenou rtěnkou a vybrala si raději decentní až nenápadnou růžovou. Tajná generálka v koupelně dopadla dobře, a už tu byl dlouho očekávaný rodinný výlet. I bez pořádné praxe byla úprava dílem pár okamžiků, pomohla i teorie nastudovaná z Bravíčka, a mohlo se jet.

Ten výlet se nepovedl. Horko a únava z časného vstávání vykonaly své na nás všech, a ploužení se po městě zpestřovaly poznámky, jejichž ústředním motivem byla proslulá E55. Připomínky pokračovaly i po návratu a doplnily ty staré, že se ksichtím, neumím se chovat, bla bla bla bla. Řasenka by nejspíš zůstala nepovšimnuta, všechno to rozpoutala nevinná rtěnka, až jsem nakonec litovala, že jsem se dala odradit a nekoupila si tu červenou! Chudák nakonec letěla do šuplíku a setrvala tam několik let, než jsem se odhodlala ji přesunout do koše. Stejně byla blbá a držela jen, dokud jsem nejedla a nepila. A byla dodnes poslední.

Klíčem nakonec bylo přidávat pomalu. Zamalovat fleky, dobrý. Řasenka, dobrý. Nenápadné stíny, dobrý. Linky, dobrý. A postupem času došlo i na výraznější barvy... O tom, co prošlo na maturitní ples, se mi v prváku nesnilo. "Hele, ty se maluješ?" Vyvalila oči spolubydlící páťačka, když viděla prvandu při ranních výpravách do školy. "Neboj, to přejde. Tady se paráda nenosí. Bílej plášť, starý džíny, a na zkoušky si k nim vemeš svetr, to pude..."