Medvídkové město

Před návštěvou Bernu jsme dostali upozornění na tři věci. Obchody v podloubí, extrémně živé nádraží a medvědy. Těch je v plyšové podobě město plné. A nemají náhodou Bern a Bären přímou souvislost? (Švýcarsko 2016/7)

Budík zvoní v půl sedmé, stejně jsem toho moc nenaspala, pršelo snad většinu noci a všechno je lezavě vlhké. Není však zbytí, musíme ty stany sbalit a naložit, vybavím si, jak ze mě po návratu z Rumunska kapala voda snad ještě v Praze. Asi se fakt stávám primadonou! Hej je jen řidičům, ti spinkali v autobuse a našimi vlhkými krámy se královsky baví. V hlavním městě Bernu jsme už v devět, moc teplo tu teda nemají, bundu pro jistotu uvázanou kolem pasu, může prý sprchnout, si rovnou obleču.

Po okouknutí medvědí rodinky se můžeme vydat podloubíčky do města samotného. Zatím spíš vybírám, co na zpáteční cestě nakoupím, protože první úkol je jasný, sehnat kafe. „Bitte schon?“ Osloví mě frajer za pultem, takže svůj požadavek přednesu rovnou anglicky. A že mi to včera nakonec docela šlo v té francouzštině! V Bernu to žije, aby ne, když se tu prý koncentrují cizinci hledající práci, a hlavně neskutečné množství turistů s odeštníkovanými průvodci. Docourám až na doporučované vlakové nádraží, kde mě ze všeho nejvíc zaujme výše poplatku za WC. Po okouknutí kostelů se vydám shánět něco k jídlu, skončím tam co vždy, zatím jsem moc z místní kuchyně nevyzkoušela!

Navíc se občasné pocákávání změnilo v solidní sprchu, no potěš. Schovám se do podloubí k nákupům, přítomní návštěvníci asijského původu vykupují v suvenýrech stylové deštníky a vůbec i projít je docela adrenalinový zážitek. Konečně dojdu k ráno vyhlédnutému obchodu, vyberu plyšáky a vydám se k pokladně. A vida, zrovna přede mnou je slovenský kolega ze zájezdu, pustíme se do řeči na téma, jak se řekne medvídek. „Bonjour,“ zkusím to na paní za pokladnou. Ta však rychle pochopí, že se nejedná o můj rodný jazyk, nebo francouzsky neumí, takže pokračování je v angličtině. Platba projde, uf, začínám mít trochu obavy o stav karty, díky cizí měně jsem ztratila odhad na útratu a bylo by dost nepříjemné, kdyby se zablokovala. Mezitím se déšť aspoň trochu zmírnil, odvážím se dokonce znova vybalit foťák a zvěčnit kostel u mostu vedoucího k medvědáriu. U méďů svorně vyčkáme na čas odjezdu, mají tu i docela zimu nebo je to tím vlhkem po dešti?

Na další zastávce v sýrárně jsme brzy, ale dřív nás na exkurzi nevezmou, takže se vydáme shánět kafe. Nedaleká pekárna má dobré a za slušnou cenu, vezmeme ji útokem a od půl druhé sledujeme ruční výrobu sýra na vlastní oči. Výklad v angličtině s prapodivným přízvukem prakticky neslyším kvůli dětem ječícím vedle naší skupinky. Pár holek se solidně šklíbí, i já při pohledu do speciální nádoby chvílemi uvažuju, zda sýr ještě někdy dokážu pozřít. Po ochutnávce čerstvé syrovátky proložené dotazy, kdo nebyl na WC, jsme odesláni k prohlídce areálu a místního obchůdku se suvenýry a mléčnými výrobky. Čekala bych, že tu budou mít především místní produkty, ale ne, mají tu i věci nám již známé ze supermarketů. Okoukneme velkovýrobu ementálu a starobylé domečky a už je pomalu čas vyzvednout si suvenýr v podobě čerstvého sýra na recepci. Někteří ho rovnou načnou, při trvanlivosti maximálně pět dní v lednici asi není nač čekat, když ani tu lednici nemáme k dispozici!

Opatrně ty poklady uložíme do busu, krabička nevypadá bůhvíjak těsně a sýr pořád pouští syrovátku, vylití by nebylo příjemné asi nikomu. Následně zamíříme na poslední položku dnešního programu, tedy na exkurzi do čokoládovny. Nakonec se přidám k netrpělivým ochutnávačům, no trochu soli by to chtělo! Cesta se natáhne kvůli zácpě na dálnici, někdo nechá zahrát Highway to Hell, královsky se bavíme až do chvíle, kdy nás autobus prostě vyklopí ve městě Interlaken a odjede, že prý parkovat v centru nejde. Exkurzi v čokoládovně stíháme jen tak tak, ale nakonec to příliš nevadí, tady se asi švýcarská přesnost tolik nenosí.

Film o výrobě kakaa a čokolády jsem již viděla předloni v Bruggách, pravda, byl trochu jiný. Následuje ochutnávka všech možných druhů čokolády a předváděčka výroby pralinek. Ty se nakonec nepovedou, že je v místnosti příliš teplo. Ale ničemu to nevadí, slečna mluvící dobře anglicky, jen škoda toho prapodivného přízvuku, je pro tyto případy vybavená a má zásobu, ze které nám nabídne. Začínám toho postávání mít tak akorát dost, navíc tu fakt mají teplo, ale to už sbíráme své tašky ze země a fasujeme miniaturní krabičku s jedním bonbónem na rozloučenou.

Ještě rychle okouknout přilehlý krámek a máme půl hodiny čas, než exkurzi absolvuje druhá skupina. Ve městě je na můj vkus až moc lidí, navíc opět cáká, takže se brzy schováme u čokoládovny a řešíme bolavá kolena. Po setkání se zbytkem výpravy pochodujeme úzkými uličkami do neznáma, kde nás vyzvedne náš povoz. V kempu jsme za chvilku, promáčená louka je plná slimáků připomínajících na první pohled něco docela jiného, nakonec nás pošlou na druhou stranu cesty. Rychle stavíme mokré stany, aspoň kdyby trochu zafoukalo, takhle to ani maličko neuschne. Ocením jedině to, že se do promáčené země skvěle zapichují kolíky. Majitel kempu na naše sýry vyklidil polici v lednici v miniobchůdku u recepce, sliju syrovátku, ukrojím kus na zítřek a s povděkem zbytek uložím na určené místo. V tomto kempu je opět wifina, ale po téměř týdnu offline už nemám nejmenší potřebu ji použít. Cedule na sociálkách vyvolá u spousty z nás záchvat smíchu, krásný dvojsmysl!

Sprchu si dám jen studenou, bez mytí vlasů to přežiju. Opět nás dožene bouřka, lije a lije, možná dokonce uplaveme i s plátěnými příbytky, a to na zítra průvodci slibují azúro. Vyplížím se vyčistit si zuby, přičemž si ucourám jediné dlouhé kalhoty, a zalehnu před zítřejší vstávačkou.

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání