Letní láska: Za hrob a dál

Proč jen je svět tak nespravedlivý? Nejdřív mi nadělí praštěnou matku a prarodiče a pak mi ještě sebere Matěje. Šestnáct mizerných let stačilo. Bez Matěje žít nechci, v tom mám jasno. Ostrá bolest se moje rozhodnutí snaží zviklat, leč nedbám...

"Léto strávíš u babičky a dědy," oznámí mi mamina, jen co jí nepříliš hrdě předvedu vysvědčení z prvního ročníku obchodní akademie. Moje protesty se míjejí účinkem. "Patrik na mě přes prázdniny čekat nebude," kvílím. Marně. Co mi dalo práce ulovit krasavce z budoucího maturitního ročníku! Jednoho z mála kluků na škole. Jediného, co stojí aspoň za pohled. Matka, odkopnutá mým otcem již dávno, pro něco takového pochopení vskutku nemá. V pětatřiceti se chová jak zakyslá stará panna. Nebýt mojí existence, uvěřila bych jí. Ani toho frajera mi nepřeje. Ale já přece nemůžu za to, že její vlak už odjel.

"Patíčku, miláčku, mutr mě posílá na celé prázdniny pryč, počkáš na mě, viď?" ujišťuji se na večerním koncertě. Utekla jsem oknem, jestli to máti zjistí, zabije mě. Odjezd je naplánován na zítřek. Nepochybně mi balí do kufru i pás cudnosti, pomyslím si pobaveně. Jako by snad ještě bylo co chránit. "Ses pomátla, to nemyslíš vážně, to se mám dva měsíce spokojit s Playboyem?" vmete mi moje životní láska do tváře, zatímco jakási amatérská skupina uboze napodobuje Bryana Adamse a jeho Summer of Sixty Nine. Proč to dělají, když to neumí? "Já za to nemůžu, prý dokud mě živí, tak musím poslouchat," brečím. Patrikovi je to jedno. "Jseš pěknej srab," oznámí mi. Z oslav konce školního roku odcházím nezadaná.

Domů rozhodně nespěchám. Proč taky. Matka nepochybně dávno vytuhla pod vlivem prášků na spaní. Je jak fetka. Pokud nemá svůj prášíček, je to s ní ještě mnohem horší než normálně. Zajímalo by mě, kde je pořád bere. Ta musí mít spotřebu jako nikdo ve městě. Letní bouřka osvěží vzduch. Nebojím se. Jestli do mě uhodí, tím líp. Chybět beztak nikomu nebudu. Leč neuhodí do mě a hřmění muselo matku vzbudit, zkonstatuji mrzutě pod zavřeným oknem. Z toho kouká pekelný malér. Noc strávím v zahradní chatičce, kterou jsem za dětských let tak milovala. Teď se však nekoná žůžo dobrodrůžo s kamarádkami. Po pravdě řečeno se docela bojím. Do domu vklouznu, zatímco máti krmí vypelichané slepice na zadním dvorku.

"Kdes byla přes noc?" ječí moje rodička. Já předstírám probuzení z hlubokého spánku. "Nelži mi, nebylas tu, uteklas oknem," pokračuje ve svém výlevu. Moje IQ se plíží po zemi. "Tak řekneš mi to?" ječí dál. Pěkně mi ty prázdniny začínají. "Spala jsem, ty sis mě ve svém rauši nevšimla?" otáži se a tím se prozradím. Cestu ke stařešinům strávíme ve stylu egyptských mumií.

"Ahoj Márinko, teda, ty jsi zase vyrostla!" vítá mě atrapa babičky. Proč jen nemůžu mít normální příbuzné jako moje kamarádky? "Ale seš strašně hubená, musím si tě vykrmit," dodá záhy za dědova souhlasného přikyvování. Ani omylem, syknu v duchu. Svou vymakanou figuru si zničit nedám. Ani od ní, ani od dědy, který mě kdysi využíval ke svému potěšení. Skončil s tím v momentě, kdy jsem pobrala dost rozumu pro potenciální riziko bonzu. "Hlavně mi ji pořádně hlídejte, má v hlavě jenom kluky," dodá rádoby vtipně matka. "Ještě neví, co jsou zač," uchichtne se babka. Máti se nezdržuje a odjede. Rodiče mého prý otce, kteří ze mě mají udělat slušnou holku (haha) taky moc nemusí. Aspoň vidím, jak moc jí na mě záleží!

První týden mám galeje. Proč se sakra musí malovat celý barák co dva roky? Doma jsme nemalovali ani nepamatuju. Máti je buď v práci nebo sjetá. Akorát ty pipky na dvoře opečovává. Stejně nenesou. "Běž na zábavu, aby bába nevěděla," pošeptá mi děda nenápadně v sobotu navečer. "Jak půjdem spát, vylez oknem, ničeho si nešimne," ponouká mě nadále. Poslechnu ho, byť o vesnickou dupárnu dvakrát nestojím. Pořád lepší než telenovely.

Jsou tu sto let za opicema, nezmýlila jsem se. Hrají vykopávky, nikdo netancuje s výjimkou dvojice velmi popínavých zamilovanců. Ti snad mají na prstech přísavky, napadne mě. Sedím na baru a piju už nevím kolikátou limču. Není tu žádný Patrik, aby mi koupil pořádné pití. "Ty seš ta nová od Vackovejch, viď" osloví mě hubený blonďák. Až na kruhy pod očima a zjevný nedostatek svalové hmoty nevypadá nejhůř. "Co to piješ, to je hnus, ty nevíš, že tu dělají výborný koktejly?" otáže se ještě. "Tak za prvý, nejsem tu nová, jen mě sem matka odklidila na prázdniny a zůstat tu teda nemínim, za druhý, nevím, co tu mají za pití, to je snad logický, ne, za třetí, ten barman mi bez občanky bohužel nic lepšího nenaleje," vysypu to na něj najednou. "Kdyby ses koukla na lístek, tak uvidíš, že mají i dětský," vrátí mi to. "Jo, a mimochodem, já jsem Matěj." "Mariana," přijmu nabízenou pravici. A ten kluk vážně pije džus bez vodky!

Můj nový známý mě doprovodí až k brance. Do baráčku se tentokrát dostanu bez úhony. Jaké je moje překvapení, když se Matěj druhý den odpoledne zjeví za křovím zvaným živý plot. Za denního světla mě zarazí jeho bleďoučká kůže, na venkově se snad neopalují? "Můžu dál?" ptá se trochu nesměle. "Jasně, bábina tu není, jela na hřbitov," pozvu ho. Výlet mojí prarodičky za mrtvými předky či spíš na pokec s dalšími důchodkyněmi je taky jediný důvod, proč se opaluju na zahradě. Mám sice nařízeno vařit večeři, ale ani mě nehne. Stát v horku u plotny je ještě nezdravější než dvě teplá jídla za den. V jeskyních taky takhle nevyvařovali, to uznává i děda. Nakonec je docela normální.

S Matějem se tajně scházíme, kdykoliv se mi podaří vyrazit do vsi. Babče je moje ochota jezdit do vesnického krámku s pojízdnou taškou sice podezřelá, ale naštěstí se moc nevyptává. Naopak mi ještě radí, které vesnické cuchty si naklonit. K smíchu, jako bych tu snad měla zůstat nebo se sem vracet. No, i když... I tady je místo, kam bych se chtěla podívat. Jednou, kdysi dávno, ještě jako fungující rodinka, jsme byli na jednom z kopců na rozhledně. Bylo by hezké tam jít s Matějem, napadne mě. Další sobotu se opět vyplížím na zábavu. Matěj tam však není. "Čekáš tu na toho svýho umíráka?" otáže se mě povědomý frajer. Jasně, to je ten popínavej. Jen tu jeho tulivou kočičandu nikde nevidím. "Vykašli se na něj, ten to má za pár, nevšimla sis?" láme mě místní macho dál. Nedám se a radši se vrátím do svého dočasného domova.

Jaké je moje překvapení, když na dvorku narazím na dědu. Leknu se tak, že mi musí zacpat pusu. Společně šplháme do domu po žebříku. "To není tak, jak myslíš," vysvětluje. "Byl jsem na rybách, aby bába nevěděla." Asi s nějakou rybářkou. "Umyj si obličej," poradím mu nezištně při pohledu na rudou rtěnku na jeho tvářích. Ten snad bere Viagru, pomyslím si pobaveně. V jeho věku bych takový apetýt nečekala.

Koukám z okna na blesky. Matěj se už pár dní nikde neobjevil. Trochu mi to vrtá hlavou. Asi chodí teď nakupovat jindy než já a v tomhle počasí nemá důvod se někde venku moc zdržovat. Jen co se vyčasí, jdu se jen tak projít ven. Matěje nepotkám. Rozhodl se zmizet bez rozloučení? Zajímavé, napadne mě najednou. Po tom samolibém Patrikovi už ani nevzdechnu. Že bych se dokázala zamilovat i do někoho dalšího?

Objekt svého zájmu zahlédnu úplnou náhodou, když na zahradě věším prádlo. Skoro se ho leknu. Zatímco moje městská kůže získala aspoň lehký nádech barvy, on je snad čím dál bělejší. No o exteriéru mám co říkat. V babčině šatové zástěře taky moc parády nenadělám, Matějovi to je však jedno. Nějak ho tyhle přízemní záležitosti neberou. Nakonec má pravdu, jsou to jen šaty a ty o kvalitách druhého nic nevypovídají. Dnes v noci je to on, kdo šplhá po žebříku. Noc předčí moje očekávání, byť ke splynutí nedojde. Ještě ne, ještě je brzy, šeptá mi důvěrně. Koneckonců, s Patrikem jsem si moc mazlení neužila, vzpomenu si na bývalého podruhé od osudové zábavy. Ráno se probudím v pořádně mokrém objetí. "Máte tu děsný teplo," oznámí mi můj společník jakoby nic.

"Márinko, vstávat!" ječí babča zezdola. Zaplať panbůh, že se jí jako obvykle nechtělo jít mě vzbudit osobně. Už jdu, křiknu zpátky. Matěj se zatím vyplíží oknem ven. "Ve dvě na návsi," signalizujeme si ještě. Půjdeme na moji vysněnou rozhlednu. Těším se jako malá. Babča se mi plány pokusí zkazit jako všechno. "Naloupej brambory na večeři, přijdou Novákovi" nařídí mi nesmyslně hned po obědě. Novákovy neznám a ani po seznámení s nimi netoužím. "Chtěla jsem jít s holkama k hájence," zkusím to. "No vida, tak přineseš maliny na koláč," zaraduje se a do každé ruky mi vrazí bandasku. V duchu zakleju, ale koneckonců můžu být ráda za snadnou propustku. Jen Matěj se na moji výbavičku tváří trochu nechápavě. "Malá oběť pro dnešní odpoledne," vysvětluji. Bandasky zanecháme dole u hájenky a pokračujeme nalehko. Po chvíli zjistím, že jdu sama, Matěje jsem někde ztratila. Nebo si ze mě tropí šoufky. Sednu si pod strom a čekám, až se můj společník objeví v zatáčce. Vypadá dost zdrchaně a zjevně to nehraje. Je vůbec možné, aby měl kluk tak mizernou kondičku?

Na kopci mě čeká obrovské zklamání. Rozhlednu zbourali, zbyly jen betonové základy a vraní oko všude kolem. Že bych ho natrhala místo malin? napadne mě s mírnou škodolibostí. Jinak mám ale neodbytný pocit, že zmizela další část mého mládí. Zůstávají jen vzpomínky. Otec, který se nakonec pěkně vybarvil. Kamarádky ze základky, co si na mě po blbém roce ani nevzpomenou. A teď mizí i místa. I ta hájenka je taková smutná a opuštěná. Vezmeme bandasky a vrhneme se na mýtinku sbírat maliny. Naštěstí rostou jak houby po dešti. Obě bandasky naplníme rychle a hybaj domů. Nemám pojem o čase, ale co, babča si ty brambory může oloupat sama. Odpoledne má jedinou vadu, skončí. Vlastně dvě. "Co se ti stalo?" zírám na Matějovy ruce a nohy pokryté modřinami s krvavým středem. "Mravenci," pokrčí rameny. "Nějaký pěkně jedovatý," zkonstatuji. Pak mi dílky skládačky do sebe zapadnou a já si najednou uvědomím, jak moc pro mě ten kluk znamená.

Druhý den po obědě zabalím kus malinového koláče do alobalu a vyrazím do vsi. Matěj tolik trpěl a nejspíš ještě trpí kvůli mým malinám, zaslouží si ho. Před krámkem mi přivodí husí kůži srocení babek. "Tak už to má za sebou." "Chudák, tak mladej." "Narval to přímo do stromu, vůbec nebrzdil." "Ten strom je vejpůl." "Myslíte, že to udělal schválně?" "Proč by to dělal, tak mladej?" "Byl přeci nemocnej, vy to nevíte?" Zmocní se mě strašná předtucha. Koláč nechám koláčem a letím domů. "Seš nějaká nesvá," zkonstatuje babička. Nemám sílu jí odpovědět. Při povinném odpoledním kafi mi oficiálně oznámí novinky. Všechno věděla, a nic nenamítala? Že by i tato osoba byla lidská bytost?

Matěj dopoledne havaroval na motorce. Naboural přímo do stromu ve vysoké rychlosti. Neměl nejmenší šanci na přežití. Byla to skutečně sebevražda, našli dopis na rozloučenou. Věděl, že je nemocný. Věděl, že umírá. Odmítl léčbu, která by jeho přežití prodloužila. Nechtěl kvantitu na úkor kvality. A teď, když mu bylo jasné, že čas se nachýlil, prostě udělal řez. Měl tu odvahu. Teď ji seberu já, dušuji se, zatímco v koupelně opatrně vytahuji z obalu fungl novou žiletku...

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.