Lehký holky a jejich šéf

"Hlavně nechoďte k silnici!" Připomínali všichni rodiče i babička stále dokola. Jenže to zakazované je nejvíc přitažlivé...

"Velká" neboli "státní" silnice byla v té době hlavním tahem od Prahy na Písek a Strakonice. Oddělovala od "vsi" s většinou domků, kapličkou a kravínem přesně tři baráčky. Tedy babiččin, strejdův a sousedky "Bobiny" Čmelíkové, jejíž předimenzovaný horní objem býval častým tématem stejně jako vzájemná nevraživost obou rodů.  Provoz na takové důležité cestě byl zpravidla značný, a tak jsme ji mohli přecházet jen v doprovodu někoho dospělého. Na nákupy do vedlejší vsi jsem směla s babičkou jen já coby nejstarší. Držet se kárky a jít málem škarpou, to bylo něco! Dodnes si pamatuju, jak mě mrzelo zjištění, že v mojí nepřítomnosti mě zastoupila druhá v pořadí, pražská sestřenice.

Prostor pro naše hry byl vymezen zahradou a poli. Dost často jsme tajně šli až k lesu na maliny nebo sbírat čtyřlístky "na Hájek", ale silnice byla tabu zejména kvůli menším z naší šestky.

Toho léta došlo k zásadnímu přeskupení sil. Venkovská sestřenice se přestala bát opustit malého brášku a bezskrupulózně přeběhla do "lepší" party. Jediný kluk tím dost trpěl. Nemohl mít mě, jedinou, co ho neodháněla, i ségru zároveň. Nakonec došlo k neuvěřitelnému a prcek byl přijat mezi vyvolené. Zůstala jsem opuštěná, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Mohla jsem si v klidu pohrát s panenkou - miminkem, která doma zahálela. Holky ze třídy už pálily za klukama a hry na maminky je nezajímaly. I neoblíbená sestřenice na mě ukazovala prstem, ať už šlo o tu pannu, zálibu ve čtení a ručních pracech, plavky u nafukovacího bazénku na dvoře i vysedávání na dece, když nás mámy vzaly vykoupat k rybníku. Že se občas nekoupaly mámy, to se neřešilo, ale někdo z nás?

Nevím, co tu bandu vedlo k samostatnému průzkumu zakázaných území. Možná prostě jen tak? Nebo počítali auta podle barvy či značky? Výlety k silnici se starším generacím samozřejmě nelíbily, ale nedalo se nic dělat. Vůdkyně party měla totiž jako jedináček povolené všechno, a tak nebylo možné to zatrhnout ani jejím ovečkám. Nepomohlo strašení Klekánicí ani dalšími bájnými postavami poté, co se seance protáhly do soumraku. Když neposluchy při převozu trávy od někoho ze vsi vyhmátl venkovský strejda a jen díky plným rukám práce s "velkou" károu je nepřivedl rovnou za uši, bylo nutno přistoupit k řešení. A tak vybalila pražská teta těžší kalibr a pronesla: "Ste jak šlapky s pasákem!"

Protřelejším z povedené pětky spadla čelist, já jsem stěží ovládla záchvat smíchu, jen dva nejmladší koukali zmateně. "Hele, Martine, víš ty vůbec, co to je šlapka?" Zeptala se teta. "No vod kola," odpověděl prcek suverénně. A bylo vymalováno. Na pasáka se už radši nikdo neptal, strejda sbalil díťata a odvedl je domů. Odpověď, že pasák pase ovce, byla dodána později někým jiným...

***

Není už "státní" silnice, kterou nahradila čtyřproudová, není křížek u odbočky do vsi, kde jednu dobu opravdu postávala příslušnice nejstaršího řemesla, není lipová alej do vsi ani nemocné jilmy kolem původní silnice. Není už sousední stavení, které nechala nová majitelka mladší než většina z nás strhnout a na jeho místě postavit téměř pevnost. Vzduchem už nelítá Zlá Bára z Čimelic ani její souputníci. V rybníce už by se nikdo nekoupal, když tam teče ten odpad z kravína. Vesnický krámek po spoustě veletočů převzali Vietnamci a funguje jen přes léto. A babička už nějaký pátek opečovává někoho jiného někde jinde.

***

Další prázdninové příběhy:

A taková tam byla souška!

Stan

Vodničina

A byly žně