Konečně na pochodu

Dva dny na cestě a akce nula, nebo těch ať nežeru dvaadvacet kilometrů plus courání po civilizaci jako mám počítat? Tak dnes už první úsek přesahující dvacet kilometrů!

(26.8.2019) Většinu noci se smažím ve vlastní šťávě, po večerní honičce nemám chuť riskovat opakování, zvlášť když nemám bačkory. Klidnému spánku nenahrává ostatně ani hučíčí lednička na pokoji, která si decibely nezadá s legendárním ždímáním Tatramatky. Se sbaleným batohem vracím klíče už po půl deváté a vydávám se na další výšlap do centra. Jinou cestou, takže si trochu zajdu a málem obejdu celé centrum po okruhu, uf, povedlo se vyšplhat na známé náměstí. V infocentru jen koupím pohledy a známku, pudy hrát GSFT mě přešly už za dva velmi lehké dny na cestách, chození po svých zjevně mění myšlení. Nakoupím ve známé Bille a v nedalekém Kauflandu zneužiju WC. Dobře jsem udělala, vymotat se z města mimo civilizaci trvá díky chatám v lese a momentálně zavřeným turistickým občerstvovnám dobrou hodinu.

Dělá se pěkné horko a na zkoušku zapnuté sportovní hodinky dávají jasně najevo, že se brzy totálně vybijí. Hlavně neminout ten Braunův Betlém, na to jsem taky expert, ale rozlehlé parkoviště s provozem rodin s dětmi minout nejde. Cesta k Betlému vypadá dlouhá, mírně pouvažuju nad vhodností takové zacházky, ale s výjimkou prvních dvou cedulí jsou zastavení blízko za sebou. Trochu zalituju, že naučnou stezku nemůžu projít až ke Kuksu, ale to bych nestihla už ty Velichovky a Kuks mám v plánu zítra.

I přes zacházku a zastávku nenabírám zpoždění, naopak mám super čas, nebloudím a v poledne odbočuju v Nouzově směrem k Velichovkám. Je to trochu mimo přímou cestu k cíli, ale lázně musím aspoň vidět, když to letos nevyšlo a už nevyjde, mám jít kolem nějakého rybníka, ale ten nikde k vidění není. Naštěstí jsou k vidění značky a ukazatele, takže po jedné padám v lázeňském parku na lavičku a pouštím se do ráno zakoupených zásob. Projdu se mezi pacienty s hůlčičkami, v lázeňském obchůdku nakoupím suvenýry, musím mít i rovnou pět z těch kočičích pohledů, ach jo, a stále ještě v areálu si v kavárně poručím kafe a zmrzlinu. Přehnaně milá servírka probere s vedle sedící skupinou lázeňské tančírny a následně i mě vyzpovídá, co se týká další cesty. Prý mám jít lesem a ne po silnici, to by mě nenapadlo! Vrhám se na stejnou cestu, jakou jsem přišla, na Jaroměř se odbočuje až v Nouzově, nakonec najdu i za porostem schovaný rybník. Trochu hřímá, ale zatím nespadla jediná kapka. K Jaroměři se přiblížím v luxusním čase, jenže před posledním úsekem následuje zrada, cesta je uzavřená kvůli budování dálnice. Aha, proto mi ji internetový plánovač doma nenabídl vzdor jasné výhodnosti, pomyslím si. Pozdě, vracet se na jinou a delší značku nebudu, musím dojít po silnici.

A nemůžu být radši, když ve značném provozu došlapu na kraj města, kde jsou konečně k dispozici chodníky! Je už skoro pět, když si u stánku poručím limonádu z limetek. Přece se nepůjdu ubytovat už teď, dobré dvě hodiny před stmíváním a současně zavřením recepce, rozhodnu se při pohledu na zamluvený penzion, a vydám se na výšlap k Josefovu. Dobře jsem udělala, je to slušně daleko a zítra bych po takovém zdržení už nedošla za světla. Na kopci jsou už všechna muzea zavřená, tak se jen podívám zvenku. Josefov působí spíš jako chudinská čtvrť, takže se stávám pro místní obyvatele atrakcí, který exot si fotí ulice mimo hlavní atrakce, že? Po menším občerstvení vyrazím zpátky k městu, to bude akorát, navíc mezi stromy na značce vedoucí mimo asfalt začíná ubývat světlo. „Tyhle houby nesbíráme,“ poučují rodiče díťata vedoucí kola opačným směrem u trsů čehosi žlutohnědého v trávě.

„Pani si je fotí,“ zahlásí malý kluk, podivná ženština s plyšákem na napakovaném batohu mu asi nezapadá no naučeného vzorce normálnosti. Po sedmé se hlásím v penzionu, „vy vypadáte jako slečna Tůmová,“ konstatuje pan majitel, po druhém pohledu slečnu změní na pani. Zaplatím, převezmu klíče a o pár minut později už vybaluju v hezkém pokoji, tady by se dalo zůstat i delší dobu. Naliju si do kelímku vodu a málem vyprsknu, „hradecké“ silně chlorované jsem už dávno odvykla. Po sprše mi vyskáčou na rukou divné fleky, to jsem spálená nebo osypaná? Výběr nic moc, stejně jako možnosti zasáhnout tím, co mám s sebou.

/předchozí díl: Chodíš málo do Zoo nebo co?

/pokračování bude