Kdyby tohle viděla babička!

"Se zase opila jak samice druhu Bos primigenius f. taurus," komentovala babička úlety pod vlivem ethanolu, a to včetně těch pouze domnělých. (Originální výrok by neprošel.)

"No tak si třeba vyber ňákou tu bonboniéru, nechceš?" Výklad o mojí neschopnosti udržet při životě cokoliv, co se o svá práva nehlásí křikem velmi hlasitým nezabral, výklad o smrtelných otravách jedinců druhu Felis silvestris f. catus také ne. A to se přežití prý rovná spotřebování sedmi z pověstných devíti životů! Krásné orchideje ale nakonec v OBI zůstaly (no, nad tou bleděžlutou jsem tajně zamáčkla slzu) a v autě se vedle balíků hlíny a mulčovací kůry krčily jen dva malinké exempláře označené na květníčkách jako Hypoestes. Tedy dar zcela nedostatečné hodnoty. Jenže, co si mám asi tak vymyslet, když potřebuju akorát nový sporttester, který se před pár týdny odporoučel do kytiček, a nejspíš taky lampičku do ložnice. Zdá se, že ta dosavadní nezvládla letní pařáky. Přesněji řečeno situaci, kdy jsem vytuhla ještě před jejím zhasnutím a do rána byla kaput.

Obrátila jsem oči v sloup, ke vzteknutí zbývala jen oslava v rodinném kruhu s chlebíčky a zákusky korunovaná bohatými květinovými dary. Někdo tu dodnes zapomíná, že se mu dítě vyvedlo dost divně. "No takový to s tim kokosem, to taky nechceš?" Cože? Bonboniéra Koko? Co mi zase kde uniklo? "Vidělas to někdy?" Obrátila se pohoršeně na svou sourozenkyni šklíbící se někde za regálem. "Tý něco vybrat! No takový to s tim kokosem a mandlí vevnitř..." "Jo Raffaello?" Doteklo mi slavnostně. Blbnu z horka nebo společnosti na výletě zvaném Tour de obchoďáky? "Jo, to je vono, dyť mě znáš!" Bílá krabička s upoutávkou na jakousi soutěž přistála v nákupním vozíku.

Stále to však bylo málo. Mlíko, jogurty, sýry, kočičí krmivo, vlhčené ubrousky, hračky jako bolestné pro pejsky doma zanechané... "A tohle Martini v akci, nechceš? No nekup to!" Dvoje oči v sloup. "Proč sis teda nevzala ňáký víno? Stejně musíme do Lídlu pro řezaný kytky, tak si vemeš ňáký tam! Tam maj víno, ne?" Kytky nalezeny před kasami. Návrat k regálům s pitím. "No, to sis toho vybrala, jenom jedno!" Jen s vypětím sil odolávám pokušení na pás přihodit něco z finální nabídky u kasy bez sladkostí. To by koukaly, kde se u nás tohle vzalo! Nákup zaplacen a naložen zpátky do vozíku, máme to za sebou, uf! Odhaduju šance tohle všechno nacpat do auta. "Hele, vinotéka, nechceš eště něco?" Koukám na láhve Moet et Chandon a Veuve Clicquot vystavené za sklem. Odolám lákavé nabídce, už mi toho nakoupila až až. "Kdyby tohle viděla babička, že ti kupuju víno!"

A mně se hned vybavily vzpomínky na to, jak jsme čekali, až se strejda vrátí z hasičských oslav s opicí za krkem. Měla být tak velká, že mu poleze horem. Na strejdovy sliby, že babička vypije dvě černý piva a bude říkat Berťovi slečno. Na tetu a její obligátní "Sedni, pokecáme. Co nalejeme?". Na památnou hlášku starší z venkovských sestřenic, že chlastat se musí do osmnácti. Pak si člověk udělá řidičák a už má smůlu. A stejně, tam odtud je vidět všechno, mami!