Kde domov můj

Dlouho plánované "až jednou" nastalo. Bez fanfár, bez uvítacích výborů na každé štaci. Jen si projít cestičky tolikrát pošlapané, místa důvěrně známá...

(31.8.2019) Pod střechou je co, ano horko, takže mi vyhrabání z pelechu ani tentokrát nedá moc práce. Na patře stále není ani živáčka, tak si v klidu vyčistím zuby, do háje, proč to dělám před snídaní? Počkám, až mentol v puse vyprchá, a vydám se na tu snídani. Uzeniny a sýry rovnou odmítnu, nad výběrem bílé rohlíky nebo bezlepkový chleba zaváhám, přijde mi neetické si ten chleba vzít. Ale tak to by ho snad neměli plný tác volně přístupný, kdyby byl pro někoho konkrétního. Klid na jídlo tady nehrozí, paní majitelka se vzteká, jak jí může Booking ubytovat cizince, když neumí anglicky, English speaking slečna navíc tvrdí, že platila předem a nejde jí wifina, tedy musí být kvůli vyhledání důkazu vpuštěna na pracovní počítač. Slabý čaj, laciný jogurt z Lidlu a hnusný chleba mě moc neuspokojí, chudáci bezlepkáři. Následuje už správné čištění zubů, dobalení, pozor na správné uložení klíčů od bytu a MP trojky, na dno batohu tentokrát ne! Kavárna v bývalé SVK už nefunguje, takže pěkně zpátky nahoru na náměstí, jako první navštívím infocentrum, je to trochu jako kupovat si suvenýry doma, a pak se vydám shánět kafe.

Ještě předtím ale pomůžu anglicky mluvícímu pánovi zaplatit parkoviště, kupodivu se neztrapním a automat přeperu snadno, pak mu ještě vysvětlím cestu na vlakáč a doporučím využít spíš autobus, přece jen to za rohem není. Cizinců je tu plno, další si berou mapy města, já jen koupím známky a pohledy a vydám se pro to kafe. Najít v deset něco otevřeného není jen tak, ale povede se, kafe je dokonce i dobré a vedle bych mohla na oběd, nebo že bych stylově zašla „Pod Věž“? Tam je zavřeno, takže mám vyřešeno, a na tu věž si rovnou vylezu, než bude ještě větší hic. S bagáží je to nářez i tak, hlavně abych se na úzkých schodech nemusela s někým vyhýbat. Schody jsou prkenné, nekoukat pod nohy, nekoukat pod nohy, opakuju si dokola, nahoře moc lidí není. Hradec vidím shora poprvé v životě, jsem ostuda, za ty čtyři zde strávené roky město z pohledu turisty neznám, to je tak, když se člověk pořád šrotí.

Rozjímání v uličkách mi není dopřáno, odnaviguju anglicky mluvící dvojici do infocentra, do oběda toho chci ještě stihnout dost, rozloučím se s náměstím a vydám se na Pospíšilovu. Ani ji neprojdu celou, najednou mi přijde nezajímavá a vzpomínat na autoškolní horory a sliby, že ten řidičák nikdy nedostanu, mi taky nejde. Hlavně, když příslušná autoškola už neexistuje, nebo sídlí jinde? Ke kolejím to chci vzít zadem přes Zámostí, přece nepůjdu po hlavní, nakonec se ovšem lehce ztratím a nějaký hlavní tah tak vidím moc ráda. Cesta je překvapivě dlouhá, oni to tu nějak natáhli nebo co, začínám chápat ty všudypřítomné kolisty. K jazykově-sportovnímu areálu UK se ani nedostanu, opravuje se cesta, asi než začne škola, a trefit od zastávky devítky zadem ke kolejím mi taky nejde hladce, vážně jsem tudy dva roky lítala několikrát za týden? Koleje nechám na potom, po pohledu do zahrad vyrazím, pro jistotu po hlavní, ke Carrefouru, co už je dávno Tesco. Lidí je tam spousta, no jo, víkendové nákupy, jen rychle vezmu potřebné na zbytek dne a po marném boji se samoobslužnou kasou se poníženě zařadím do pomalé fronty. Zaplatím tu veleútratu, fíha, je skoro čas oběda, přece si nebudu dávat tady fastfood, zbytek této oblasti nechám na později a po vysypání (všech!) drobných žebrajícímu klukovi se vydám zpátky ke kolejím, tentokrát mezi paneláky.

Neodolám proběhnutí zadním vchodem na okruh, na recepci nikdo nesedí, zajímalo by mě, jestli tam ještě bývají ty dvě protivné blondýny. Na kruháči, pardon, soustavě křižovatek, se zelené otočí dvakrát dokola, než si uvědomím, že tady, kde čekám, je to zřejmě rozbitý a zelená nenaskakuje. Přeběhnu a již včera projitou trasou se vracím do centra. Zasednu do té ráno vybrané restaurace Mexita, nabídka mě docela zklame, přece si neobjednám pizzu, to jsem si mohla dát ten fastfood a ušetřit minimálně hodinu. Nakonec si vyprosím ochudit vegetariánské burrito o houby. I tak mi donesou porci jak pro slony! Lehce přejedená se vydám zpátky ven z centra, projdu kolem nemocnice, v dáli zahlédnu nový kampus UK a trochu nepovedeně se pokusím projít mezi paneláky na Benešovu. Vyloupnu se o kus blíž „velkému“ okruhu, než jsem čekala, tady v tom Albertu jsme občas nakupovali, jestlipak ještě funguje automat na vodu? Další trocha tápání a už koukám na nehezkou nízkou budovu Polikliniky III, kam jsme chodili na některé semináře.

Benešovka mi proti ostatním absolvovaným vzdálenostem přijde krátká, dojdu až na konec k Palachovým kolejím a sídlištěm na Mandysovu, kam jsme chodili na těláky, z této strany opět netrefím. Zpátky ke kolejím jdu trochu zbytečně po hlavní, ale tou zkratkou sídlištěm si taky už nejsem jistá. Naposledy mávnu „králíkárnám“, kde jsem bývala doma, a vydám se k fakultě. Kolikrát jsem tuto cestu šlapala za každého počasí a vyhýbala se kolistům, jejichž ohledy na chodce nápadně připomínaly Holandsko (tam ovšem mají přednost oficiálně). Přes plot nakouknu do Zahrady léčivých rostlin, rozloučím se s fakultou, kde se zrovna intenzivně myjí okna na Katedře farmaceutické technologie, a pokračuju naposledy do centra. Adalbertinum, nábřeží, muzeum, a už se blížím k pěší zóně, která má při sobotním odpoledni převážně pozavíráno. Pozitivní je, že některá místa poznávám, třeba čajovna i obchod s mapami jsou na svých místech, a kolem Centrálu se vydám k nádraží. V tom nákupáku, kde neprodávají jídlo, navštívím lékárnu a požádám o Iberogast, to byl nápad dát si po tom všem jídlo v restauraci! Mladičkou kolegyni ubezpečím, že vím, jak na to, a na lavičce za bývalým Tescem si rovnou odkapu první dávku. Ještě krátké nakouknutí na rozkopaný vlakáč a už procházím kolem bývalých autobusových zastávek, které teď slouží coby útočiště místním existencím, na autobusák.

Autobus, na který mám lístek, má zpoždění, ovšem nenahlášené, takže z tabule zmizí, další spoj do Prahy má nahlášeno dokonce 75 minut, což moc optimistické není. Naštěstí je „teprve“ dvacet minut po době odjezdu, když nacpaný povoz na zastávce přistane, vysypou se z něj lidi a my čekající můžeme nastupovat. Napřed nemůžu najít čísla sedaček, pak mám obsazeno, paní s dítkem si sedla o řadu dopředu, postarší pán to všechno diriguje a nakonec se usalaší vedle mě. Má potřebu konverzovat o poprázdninových přesunech, mém studiu v Praze (haha) a původu, tedy si pustím MP trojku a raději zírám z okna. Konverzace se poté omezí na hlášení, kde jsme, touto cestou jsem se něco najezdila, tedy oslněna nejsem. Je poněkud zvláštní říct, že dveře svého bytu vidím ráda, ale je to tak. Ta dovolená zas nějak utekla!

/předchozí díl: Návrat ztracené dcery

/další fotky: Toulky časem - "...každej ví, že časy se mění..."