Jak slepej k houslím (2)

Několik měsíců se nic neděje. Měla bych se o tu holku zajímat, říkám si pořád. Předběhne mě. "Chcete práci poslat po částech nebo až vcelku?" stojí v mailu. Volím první variantu. Velmi rozumně!

"Nebaví mě to," přizná se hned v další zprávě doprovázené pár stránkami úvodu. Do termínu odevzdání nezbývají ani dva měsíce. No potěš. Postupně mi ve schránce přistávají další a další části. Slečna trochu tápe. "Mám tam dávat tohle a tohle?" ptá se každou chvíli. "Pak to bude moc dlouhý, když to zařadím."

Nějakým způsobem vznikne finální podoba práce. Mám měsíc na zhodnocení. Úroveň práce mi zvyšuje tlak (naštěstí pro mě jen k tabulkovému normálu), dle kolegyň to mám brát s nadhledem. Ještě si od zkušenějších vyžádám nějaký vzor hodnocení, nevím jak to napsat.

"Kdy si můžu přijít pro hodnocení?" táže se studentka netrpělivě. "Můžu už zítra?" Prima, ještě jsem nezačala se psaním. "Pátek bude lepší," usmlouvám to na nejzazší možný termín. No co, taky se do psaní nehrnula, do vazby to dávala na poslední chvíli.

Sepsáno, podepsáno, vyplněno, otázky zadány. S úlevou práci odešlu na školu. Do obhajoby zbývá měsíc. Pokud si někdo bude myslet, že jsem to jako školitelka nezvládla, tak to vím taky.