Jak se řekne prosím?

Zapomínání je fyziologické a dokonce zdravé a nutné. Z paměti prý musí zmizet 90% naučeného, abychom se nestali adepty na Bohnice. Jen filtr vybírající vyvolených 10% občas trochu ujede. (Švýcarsko 2016/6)

Ze spánku za první chladnější noci mě budík vytrhne už deset minut po šesté. Po snídani a ranní hygieně se pustím do velkého balení, stále slzím a prskám přes všechna přijatá opatření, manipulace s čočkami se mění v horor, umím si představit lepší ráno! Autobus je opět u recepce, hotová jsem brzy, naložím své propriety a pak už jen okouním, než nastane čas odjezdu. „Vy někam jedete?“ Smějí se naší bagáži řidiči, „To máte blbý, my máme volno.“ Jo, ty pohledy bych tu mohla hodit, včera jsem na to zapomněla. Abych tu nestála jen tak, protahuju si tuhnoucí nohy a sleduju místní obyvatele, jak se tím naším naloďováním baví. Konečně je zaveleno k odjezdu a po deváté nás už vítá teprve se probouzející město Sion.

Rychle okoukneme pár kostelů a vydáme se každý svou cestou. Při nákupu pohledů si s úžasem uvědomím, že se tu mluví francouzsky, takže aspoň rozumím. Věhlasné hrady otevírají až v deset, takže mám čas dát si kafe, Chicco d’oro, to vypadá nadějně. „Bonjour, un café,“ do háje, jak se řekne prosím, na jazyk se mi dere por favor, což určitě není ono, „s’il vous plait,“ vymáčknu se konečně. Nenáviděný i milovaný Georgi by dozajista padl do mdlob, a že před lety oplakal moje rozhodnutí nezvolit si fráninu jako maturitní předmět! Ze záplavy slov od paní za pultem pochytím asseoir a emporter, zvolím druhou možnost, ale jen proto, aby mi mohla říct, že s sebou nedělají. Vzmůžu se trapně pouze na okey, takže jsem odeslána na venkovní posezení. Kafe mají dobré a smetánku na moje zvyklosti až moc smetanovou, dopiju, zaplatím, „Merci beaucoup et bonne journée,“ loučí se se mnou paní jako s významným hostem. Já ze sebe vydoluju jen nijaké „Merci, au revoir“, a můžu se vydat na kopec.

Jako první se vyškrábeme na zříceninu Chateau de Tourbillon, který je zajímavý především fotogenickými výhledy na město i zachovalejší Chateau de Valere.

Na ten po chvíli přejdeme, muzeum se teprve probouzí, stejně jako restaurace obklopená místními. Katedrála prošpikovaná opravami nabízí možnost vhodit do krabičky přání k modlitbičce, stejně jako prohlídku krypty s průvodcem. Té se skoro nikdo nezúčastní, a už je čas sejít do města. Začínám mít docela hlad, a tak se vydám shánět něco na cestu. Jako na potvoru žádný vhodný obchůdek neobjevím, nad nápisem Boulangerie-patisserie zajásám, cokoliv bude lepší, než suchý balený chleba z Migrosu. Zakoukám se na plněné housky a bagety popsané mixem tří jazyků, „Vous avez choisi?“ Ptá se milá slečna. „Un sandwich tomates-mozzarella, s'il vous plait,“ zvládnu to tentokrát s jistotou. „A manger ici ou a emporter?“ Zvolím druhou možnost, začínám si nebezpečně věřit, to nedopadne, zaplatím, vzájemně si popřejeme hezký den a já se vydávám k autobusu. Bageta je dobrá, ale nějaká malá, nevypadala tak, nebo jsem já rozežraná? Zaliju ji pivem, zase toho budu mít méně k tahání, a po jedné nás už vítá hrad Chillon na břehu Ženevského jezera, po kterém potom půjdeme.

Chillon je prý neodmyslitelně spjatý se jmény jako G.B. Byron nebo P.B. Shelley, uvědomím si, co ze znalostí literatury mi ještě v hlavě zůstalo, tedy že nic moc. Místo lístků dostaneme letáky v češtině, přijde mi to až nepatřičné, ale Čechů je tu zřejmě dost, soudě podle množství žlutých skládaček v rukou návštěvníků a mateřský jazyk je i slyšet! Na čtení se opět nemůžu soustředit, že by to pivo? Po téměř dvou hodinách mám vyznačenou trasu prolezenou a můžu se vydat po promenádě do města Montreux. Na stezku se chodí běhat a prý je vhodná i na bruslení, což zrovna v místě cedule moc nevypadá.

Maličko zazávidím prvnímu běžci, kterého potkám, po šesti dnech už začínám mít absťák, ale nejsem na takovou akci oblečená, mám blbé boty a s tou taškou na rameno by to taky moc komfortní nebylo. U přeplněné plážičky zaváhám s koupáním a pokračuju v cestě, čehož následně docela lituju, dál už se do jezera připomínajícího moře dá dostat jen přelezením zábradlí. Pár lidí toho využije, já si jen smočím nohy z jednoho mola, kličkuju dál k městu mezi sportovci a turisty. Snad tady budu se sháněním jídla úspěšnější, k partě hledající Mekáč se nepřidám a po nafocení Freddieho Mercuryho pokračuju na konec promenády a dál do města. Ceny v restauracích na promenádě jsou astronomické, snad to ve městě bude lepší, jenže vhodné zařízení aby pohledal, takže nakonec skončím trapně u hranolek. A to jen proto, abych o blok dále objevila lepší výběr!

Ve velkém Migrosu kousek od Freddieho koupím pár věcí včetně pořádného nanuka, když už, tak už. „Je peux payer avec la carte?“ Položím spíš konverzační otázku, pokladní mi pokyne k terminálu mého neoblíbeného typu, ale tenhle mluví francouzsky a s mojí kartou problém nemá. Možná si mě ty německé vychutnávají, že jim nerozumím! Jen co mrážo dolížu, nadchází čas srazu u Freddieho. Schováváme se ve stínu, nakonec je zaveleno k odchodu do města, kde nás nabere autobus. Stojíme ve výhni, podloubí je pro všechny prostě malé, kolemjdoucí se nepokrytě baví. Bílý povoz uvítáme s nadšením a po sedmé jsme už v novém kempu, frankofonní oblasti jsme si moc neužili, tady jsou nápisy jen a pouze v němčině. Nebe na jedné straně nevypadá vůbec dobře, rychle stavíme a protože po nákupu v Migrosu nemáme co popíjet, vezmeme útokem naše řidiče. S obavami sledujeme blížící se bouřku a tajně doufáme, že nás to přece jen třeba mine.

Při tom jen tak mimochodem zjistíme, že přímo za plotem projíždějí vlaky a často, to bude asi noc! Jdeme se rychle vykoupat, než se to spustí naplno, po vylezení z umýváren už cáká. Těžké kapky brzy zhoustnou, zavřu se ve stanu a mezi hromy a blesky se oddávám úvahám, jestli tyčky zvládnou vytvořit Faradayovu klec. (Dojdu k tomu, že asi ne, ale mohly by posloužit jako hromosvod.) Konečně se to mírní, vyrazím si vyčistit zuby, dokonce i dlouho předem avizovaná oficiální párty už končí, co taky v tom dešti a zimě! Padající voda opět přidá na intenzitě.

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání