Holky, co to pijete?

Byl pozdní večer, první máj... Počkat, byl vůbec už máj, nebo ještě duben čili apríl? Navíc tak pozdní večer zase být nemohl, bylo ještě světlo. Ať to bylo jak to bylo, právě toho večera vznikla legenda o holkách mlékem opilých.

Na předmaturitní soustředění v Českém ráji mnozí vyrazili v očekávání nekonečného mejdanu. Avšak zkouška dospělosti se kvapem blížila a tak nějak jsme tušili, že to zas taková brnkačka nebude. Zářit v září se přece jen nikomu nechtělo, už kvůli přijímačkám na vysokou, a tak batohy napěchované sešity a knihami na mnohé účastníky vrhaly podezření z pašování mrtvol. Pašeráci se samozřejmě našli, ovšem nebožtíky v zavazadlech opravdu neměli.

Věk 18+ měl výhodu mírnějšího režimu proti dřívějším akcím. Mimo nekouření a nepití alkoholu bylo nutné jen dodržet výukové bloky, večerku v jedenáct (do dvanácti jsme se ještě směli učit v chatkách), a v případě opuštění areálu se zapsat, kdy a kam jsme šli. Po návratu jsme se z "Listiny nezvěstných" zase odepsali. Kdo byl líný zajít na recepci podruhé, vysloužil si v jedenáct návštěvu někoho z profesorů. A tak jsme se s kamarádkou, která již ve druháku získala přezdívku Kudlanka a až do srážky s realitou českých špitálů snila o kariéře kardiochirurga, rozhodly v navštívených místech trumfnout jednoho kluka ze šestky. Když si zapsal "na kameni cca 15min směr Kozákov, meditace", bylo jasné, že lehké to nebude.

Michal byl šprt jak zákon káže, jeho blonďatá hlava snad nebyla k vidění jinak, než zabořená do nějakého studijního materiálu. Jistě tak nějak probíhala i ta jeho "meditace". K dokonalosti mu sice chyběly tlusté brýle a rachitická postava, jeho pověst ho ale i tak předcházela. Znal všechno od teorie relativity po americké právo a nejednoho z profesorů dostal svými poznámkami do rozpaků. Prořízlá pusa ho navíc účinně chránila před šikanou. Na svou pověst byl náležitě pyšný a bál se o ni, tedy každého, koho viděl s učebnicí, častoval hláškou: "Neuč se, zblbneš!". Smáznout ho, to byla výzva! "Kozákov" byl cíl neoriginální, tam byli všichni, a my jsme ho ještě napsaly dvakrát, poprvé jsme se totiž zvládly ztratit. "Les" byl nic neříkající, a tak jsme napříště uvedly "hluboký a temný les".

Stižené z triády vyučovaných předmětů pouze biologií, měly jsme čas poznávat místní lesy a louky, vykupovat zbytky v podávané stravě nedostatkových jogurtů a ovoce v místním "vykradeném krámě" a slintat nad skleněnými zvířátky v prodejně suvenýrů. Kapesné na ně nestačilo. Ke konci soustředění se zrodil nápad, že si zajedeme do Turnova. Však to nebylo daleko... Zvyklé na pražskou MHD jsme zůstaly čučet nad tím, že to při frekvenci autobusů bude akce minimálně na půl dne. Nejschůdnější varianta byla jet po obědě a vrátit se na večeři. Vydaly jsme se tedy vznést dotaz, zda se smíme omluvit z odpoledního bloku. Nebyly jsme zdaleka první, kdo o toto požádal. "Chcete na Kozákov," zkonstatovala paní profesorka. Kývly jsme, byť už jsme měly výstup za sebou. Bylo nám jasné, že tohle by neprošlo. Do sešitu jsme si zapsaly "výlet do civilizace". Nakonec, co nám už můžou!

Ve městě jsme pocouraly, času byl nadbytek, a na závěr jsme vzaly útokem obchod u autobusového nádraží. Co to bylo, Penny, Plus, Coop...? Už nevím. Hlavně, že jsme měly ovoce, jogurtíky a plastové půllitrovky kefírového mléka. Ty jsme hned načaly, a samozřejmě musely posléze řešit problém, kam s nimi. Lednice k dispozici nebyla. Nezbylo, než kefír dorazit ještě toho večera při kolektivním venkovním samostudiu. A tak jsme všechny tři (třetí tam byla na matiku a fyziku, tedy se s námi převážně míjela) seděly za soumraku na lavičkách kolem vyhaslého ohniště se sešity na kolenou a smály se jak malé. Už si nepamatuju, co nás tak pobavilo, ale jisté je, že to dorazila kolem procházející holka z jiné třídy. "Holky, co chlastáte?" Zeptala se nás a nevěřila ani po očichání láhví, že obsah byl zcela legální. Kdekoliv jsme to po návratu do Prahy vyprávěly, nikdo nevěřil. Historka předčila i kafe zcela nezáměrně servírované při hodině před zraky paní profesorky, která mohla jen bezmocně hrozit prstem. To je již na smetišti dějin, zatímco na "chlastání mlíka u vohýnku" si ještě občas při srazech vzpomeneme.

(Z biologie jsme obě následně dostaly jedničku a jakousi zvláštní náhodou jsme si táhly stejnou otázku.)

(K napsání mě inspiroval blogerský kolega Marek Valiček svým článkem o snídani před sámoškou.)