Hlídání divé zvěře, den šestý

That Friday feeling... "Ten páteční pocit!" nabývá zcela nového rozměru, který nemá nic společného s natěšeností na pořádné mejdlo. Poté, co se moje pověstné štěstí zjevně vyřádilo, se těším tak leda na pořádnou porci spánku!

Budík řvoucí ve 4:35 normálního člověka do extáze neuvede. I kočky jsou natolik konsternované mojí ultra předčasnou aktivitou, že ani moc neotravují a nezdržují se před mým očekávaným odchodem na nevhodných místech. Venku začíná pršet a ještě než obejdu sídliště, jsem nucena vytáhnout deštník. Autobus je prázdný, což se postupem cesty změní, a hlavně jede na tuhle denní i roční dobu neskutečně dlouho, příchod na pracoviště zapisuju tři minuty po oficiálním začátku pracovní doby. No, když se to nestává denně! Když v kanceláři jako první lovím hroznový cukr, sklidím několik soucitných pohledů.

Na počest naší vedoucí požádám jen o "malý" přípitek, "aby to vyprchalo" a na odchodu začnu bombardovat servis zprávami. Nejsem netrpělivá, tedy vlastně jsem, ale taky potřebuju vědět, zda mám čekat nebo odjet autobusem. Auto akorát dodělali, hurá, jdu si dát kafe do Costy a jak zmoklá slepice, neboť stále prší, se vydám na autobus. Při pípání Lítačky řidiči nahlásím, že potřebuju vystoupit ještě na území hlavního města. Nehne ani brvou, pro mě to vypadá na konec dobrý, všechno dobré, a před pátou už jsem doma.

Sesbírám misky v obýváku, jdu pro tu třetí k sobě, a v tom momentě na mě ten pátek a vůbec všechno dolehne, žádné další předčasné vstávání, stresy se vším, je to za mnou... a najednou... nemůžu... nevím, čí jsem! Ne, že by se tohle nedalo čekat po tom všem, radši si sednu na podlahu, o bok se mi záhy otře slůně. A ještě jednou, pak se mi zoubky zakousnou do kolene. Kamarád pruhovanej mi dává jasně najevo, že takhle ne, že napřed musím posloužit, na válení se po zemi mám čas. Posbírám zbytky sil a své tělo, nakrmím smečku, poklidím, a až teď mi dojde, že nemám čím nakrmit sebe. Hlavně, že jsem šla přes obchoďák! Zachráním se zapomenutou müsli tyčkou, já snad budu ještě muset nakoupit k Čongům, no, nechám to radši na zítra.

Sesbírám ze dna klece křičící ptačí omladinu, tedy jeden kousek, další dva nechám tulit se v koutě, a hodím si radši nohy na stůl. Julišák se konečně trochu osmělil a přijde se pomazlit. Tak, aby ho nikdo neviděl! Ani tentokrát se nekoná vyhánění kočičáků z kuchyně, zjevně poznali, že už mi to fakt stačilo.