Hlídání divé zvěře, den první

Bez psa to bude v pohodě, vždyť víc jak polovinu času věnovaného péči o smečku zabralo jeho špacírování. Blbé je jen to, že to budu mít daleko do práce.

Buď jsem se předávkovala hořčíkem, nebo zaúřadovala hlava, každopádně mě otravuje odbíhání do jisté malé místnůstky. Přesto zvládnu navařit, nakoupit, sbalit všechno možné, kompletní lékárničku nakonec zavrhnu a vyberu z ní jen to, co budu s větší pravděpodobností potřebovat. Rodné hnízdo mě uvítá před půl čtvrtou, sourozenkyně mnou tímto vysvobozená je již pryč. Nebo šla jen se psem? Obojí je možné, na chodbě zůstaly její domácí pantofle a po bytě místy neuklizené věci. Po připojení mobilu k síti se mi hlásí na Messengeru s dalšími pokyny, tedy přesun již proběhl.

Horkem zlenivělé kočky ledabyle berou na vědomí, že jsem dorazila. Moje pozice by prý mohla být dobrá, nepřivezla jsem na rozdíl od mladé psa luxujícího JEJICH mističky. Ty jsou zatím plné, tedy nic neřeším a pouze založím druhé stanoviště ve svém starém pokoji. Vybalím prádlo do téměř prázdné skříně, nemohu si nevzpomenout, jak tyhle košíčky vždycky přetékaly. Cpu zásoby do ledničky a uvědomím si, že se můžu roztahovat, že mi to na rozdíl od starých časů nikdo nesežere.

Na nostalgii není čas, je nutné obstarat kočky a zebřičky momentálně pečující o další nadílku mladých. Večer mě přepadne stupňující se nevolnost doprovázená zimnicí, jestli budu muset volat do práce, stanu se nejspíš obětí vraždy. Na to konto zjistím, že tu máma nemá ani použitelný teploměr! Ulizuju ze skleničky studenou vodu, colu samozřejmě nevedu, na etapy obsloužím zvěř a poněkud předčasně padnu do postele. Musím to zaspat, beztak je to všechno v hlavě!