Hlídání divé zvěře, den pátý

"...sometimes I just fall and break, sometimes it just overflows, I can't take no more, I can't take no more, no more..." Právě v této fázi slavného videoklipu se hrdinka vrhá z okna. Já mám chuť řvát, tohle snad už není možné!

Ráno se poněkud komplikuje, když Proužek zažene Julišáka pod "psí" křeslo v kuchyni a drží ho v šachu. Vyhnat zákeřníka zvládnu snadno, ale vyděšený a vzteklý miláček mi nadělí pár škrábanců a málem i kousanců. Co naplat, být celý den ve stejné místnosti se zebřičkami kočky jaksi nemůžou. Ještě pověsit kupodivu opět bílá prostěradla a úterní nadělení je snad za mnou. Cesta je tentokrát podezřele v pohodě, což je ovšem jen pověstný klid před bouří. Pár bloků od polikliniky začne vozidlo vydávat prapodivné zvuky, naštěstí mobilitu neztratí, ale mně je jasné, že odpoledne bude zdržení v podobě návštěvy servisu.

K zázračnému uzdravení samozřejmě za moji pracovní dobu nedojde, navíc mě rozladí lísteček za stěračem, že stání napůl na trávě je zakázané. A že tam těch aut vždycky je, taky moje není jediné obdarované! Neuklidní mě ani pomyšlení na to, že za dvanáct let, co mám řidičák, je to poprvé, protože na tohle nemám fakt náladu. Cestou do servisu mě ještě zvládne vytočit slečna, která se s mobilem na uchu bez rozhlédnutí vesele vrhne na přechod pro chodce. Možná si myslí, že je nesmrtelná.

V servisu vylíčím, co se děje. "Kluci z dílny jsou v terénu, napíšu vám zakázku, ale asi to do zítřka nebude..." Oznámí mi paní na recepci. Jsem na mrtvici, jednou to auto fakt potřebuju a tohle. Už se děsím nedělního přesunu autobusem s Julišákem a všemi těmi krámy, co jsem si do rodného hnízda natahala, nakonec dostanu příslib, že pokud to jen trochu půjde, auto v pátek mít budu. Odvoz na autobus hrdinně odmítnu, stačí obejít nákupní komplex a jsem na zastávce, odkud jede přímý spoj.

Domů se dohrabu s téměř hodinovým zpožděním, hlavní tah je při čtvrtečním odpoledni parádně zasekaný, to zítra bude, při krmení a úklidu zvířat zhltám večeři a hurá do knihovny, že já blbka jsem nešla v to pondělí! "Průkazku nelovte, já si vás najdu," ujistí mě paní knihovnice. Mladá kamarádí s její dcerou, ale nedala nijak najevo, že zná i mě, přece jen bývá v dětském, no dobře, vydám se vybrat si další čtivo. "Jé, já jsem vás nepoznala!" Culí se poté, co předložím vybrané knihy k olíznutí kódů čtečkou, našla mě podle těch vrácených, aha! Za jméno mi odpustí pokutu za přetaženou výpůjční dobu a můžu letět domů.

Dlouhý den dorazím cvičením a už je čas na večerní obsluhu zvěře. Chuť opít se ani nemusím ovládat, není čím, v láhvi zbývá sotva deci a půl. Naštěstí, protože mě čeká nechutně brzké vstávání. Jo, ty autobusy si musím najít...  Pozitivní je snad jen to, že kočky se tentokrát nezdržují v kuchyni, asi pochopily, že mě již je neradno zlobit. Také jsem konečně přišla na to, jak na ptačí krmítka. Prostě při vyhazování zbytků a následném mytí nesmím dýchat, a je to!