Františka

Letní povídka pro Víkend MF DNES. S pekelným soustředěním se posunula o další krůček. Nebyl ani slepičí, spíš křepelčí. Nebo dokonce vrabčí? Nohy měla jako z olova, každá vážila asi dvě tuny a další nejméně tři přidával naložený batoh. "Pohni!" křikl na ni odkudsi zepředu, za další z mnoha zákrut strmé stezky ho už ani neviděla.

"Je moc brzy," namítla a podívala se na svoje nehty. Mrtvolně bílá barva jí připomněla, že oblíbený indikátor nebude v dohledné době k ničemu. Pokud přežije tuto šílenou akci. Výpravu s nulovou šancí na úspěch. "Nekecej, máme hodinu zpoždění!" sykl, ale počkal na ni. "Moc brzy od..." nedokázala to vyslovit. "Měla bych ležet v posteli." "Víš, co pro mě tohle znamená," pokusil se ji povzbudit, jenže zasadil úder do živého. "Ty seš takovej sobec," vyčetla mu, ač to ještě před chvílí v úmyslu neměla. Pomyslné rány na duši a v srdci byly ještě příliš čerstvé. Smutně pohlédla směrem k zemi. "Kvůli tobě musel umřít!"

"Fany, nebuď funny," ušklíbl se a o to víc ho začala nesnášet. "A vůbec, měla sis to dát udělat pořádně," přestal se ovládat. "Ten nedouk ve špitále zfušoval, co se dalo." "Neměla jsem to udělat vůbec," oznámila mu. Skoncuje s ním hned, jak budou bezpečně dole. Co mezi nimi bylo, umřelo se zárodkem, který v sobě devět týdnů nosila. Věděla, co pro Viktora tenhle výstup znamená. Obětovala mu všechno a on to považoval za samozřejmé. Hnusilo se jí i jeho jméno. Jako by ho předurčovalo k vítězství za každou cenu. Polil ji studený pot. Shodila batožinu a sedla si na zem. Neměla by, důvodů by dokázala najít tisíc, ale možné následky ji v ten moment nezajímaly. Viktor se otráveně otočil. "Co zas je?" Ledovou neposlušnou rukou se pokusila vylovit láhev s pitím. Ionťák ji posílí, musí. Až příliš živě si uvědomila, že vlhkost v rozkroku nebude jen pot. Lehla si na zem a zadoufala, že to tomu ignorantovi dojde. "Nedělej blbosti, vstávej, ještě k tomu všemu nastydneš." "Krvácím," hlesla vyčerpaně. "Zavolej 112!"

Vztekle jí stáhl kalhoty. Uvědomila si zvuk trhajícího se švu. Ty značkové šusťáky stály majlant, ale na tom teď nezáleželo. "Bože, toho naděláš pro pár kapek!" ušklíbl se, zatímco se ponížená znova oblékala. Jakékoli argumenty by neměly význam. Dokud nezkolabuje, bude ji jen urážet a pošklebovat se, že je padavka. Vybalila karimatku a zasunula ji pod své pozadí. Viděla, že Viktor bojuje sám se sebou. Musel si uvědomit, že situace asi přece jen bude vážná. Kousek od nich zastavilo auto správce parku. Pán v uniformě došel až k jejich dvojici. "Tady jste v první zóně," upozornil je zcela zbytečně. Oba to věděli až příliš dobře, stejně jako si uvědomovali možné sankce za opuštění cesty nebo nedejbože táboření ve volné přírodě. Snaživec se je nejspíš chystal vyjmenovat, když mu padl zrak na Františku. Dívčina nápadná bledost ho obměkčila. Jako pírko zvedl její batoh a hodil na na střechu gazíku. Prskající Viktor ho s nevolí následoval. Ta Barbie fakt zničí jeho sen, měl stále problém tomu uvěřit. "Tak kam to bude?" zeptal se, zatímco pomáhal mladé ženě na zadní sedadlo. Ani jeden se neměl k odpovědi. "Horská služba, nebo nejbližší chata?" dal jim na výběr. Viktor zarytě mlčel. "Chata," zvolila Františka s překvapivou porcí jistoty.

Ani majitel skromné ubytovny se netvářil nadšeně. "Co potřebujete?" "Pár facek," zasyčel Viktor, zatímco jeho již téměř expřítelkyně se malátně sesula na lavici. "Špitál," stačila ještě fňuknout, než se propadla do temného sametu.

"...o ničem nevím, přísahám, do háje!" zaslechla hlas muže, kterému obětovala všechno. Rozhlédla se po pokoji. Nepoznávala nic. Velkou místnost, jednoduché kovové postele, obyčejné drsné deky. Pokusila se nadzvednout, ale byla příliš slabá. "V tomhle stavu musela být už nějakou dobu. ... To jste jí to nemohl rozmluvit?" zaslechla další část rozhovoru z chodby. Posadila se, což ji stálo poslední zbytky energie. Vrzání letité matrace přilákalo muže v oranžové záchranářské uniformě. "Tak co se stalo?" položil jí nejspíš stejnou otázku jako předtím na chodbě Viktorovi. "Byla jsem na potratu, komplikovaném. Málem jsem vykrvácela, jenže jsme měli naplánovaný ten výstup. Riskovala jsem," přiznala svůj podíl viny. "Přehnala jsem to, ještě je moc brzy, navíc jsem začala zase krvácet..." Víc nebylo potřeba, v noclehárně se objevila nosítka a už se vezla rovnou do vrtulníku. Taková velká akce, to mě bude stát pěknej balík, pomyslela si ještě s jasnou hlavou. Všechno další nějak splynulo do nesouvislého proudu.

"Je úplně ledová. ... Dělejte! ... Do háje! ... To je v... Tak pohněte!" slyšela z veliké dálky, zatímco se kolotoč stále zrychloval, až ji nakonec vyplivl do černé díry. V uších jí znělo protivné pískání, řítila se temným tunelem, až najednou zahlédla jasné světlo a v něm postavu. Rozeznala svoji milovanou babičku, něco tu nehrálo, přece je už roky po smrti. Stará žena držela v náruči miminko. Její dítě? To dítě, které kvůli Viktorovi nedostalo šanci se narodit? "Babi?" oslovila iluzi opatrně. "Ještě ne, ještě není čas," řekla jí babička prostě. Chtěla ji obejmout, ale silueta se rozplynula a Františka byla zpátky v prázdné tmě. Dlouho v ní ještě setrvala, než konečně pootevřela oči.

"No sláva," přivítal ji mužský hlas. Poznala ho i po letech. To není možné, prolétlo jí hlavou. Honza z děcáku. Obyčejný český Honza, který jí nestál za jediný pohled. Tohle nedávalo smysl. "Podívej se na mě, nechoď zpátky!" nařídil jí. Znovu nadzvedla olověná víčka, pořád tam seděl. "Co to?" chtěla říct, ale jazyk važil snad metrák. "Pšt, na to bude ještě moře času," zašeptal a na její suché rty dopadlo několik kapek z namočené gázy. Pak se propadla do měkoučké náruče spánku.

Nebyl to však spánek uzdravující. Pod víčky jí defilovaly obrazy z celého (zatím?) krátkého života. Rodinná idyla, moc perfektní, aby to byla pravda. Prudké hádky. Rozvod rodičů. Otcovo zmizení. Matčin odjezd do zahraničí za lepším životem. Stěhování na venkov k babičce. Moment, kdy babičku povolali nahoru. Děcák. Vzpoura. Pasťák. Znovu děcák. Honzovo trapné dvoření. Vykopnutí z děcáku na ulici. Papírové růže na pouti. Viktor, krasavec se vznešeným jménem. První příležitost sáhnout si na dno fyzických sil. Extáze z vítězství nad svým tělem. Nešťastné těhotenství. Moment, kdy se rozhodla ho ukončit. Utrpení v nemocnici. Viktorův vztek. Rozhodnutí zahrát vabank a nevyhnutelná prohra. Zvracela hnusem ze sebe samé, zvracela tak moc, až se probudila. "Vítejte!" řekla mladá žena v bílém. "Ne, že se zase pokusíte utéct na druhou stranu!" Nechápala nic.

Honza mezitím tiše seděl v malé místnůstce, kterou sdílel s několika kolegy. Také nic nechápal. Jak mohla ta skvělá holka tak dopadnout? Líbila se mu už v době, kdy žila svobodně na vesnici. Nešťastná nehoda ji odeslala do děcáku, kde on sám trávil dětství a dospívání. Nemohla se se svou situací srovnat, dělala hlouposti, skončila na nějakou dobu v drsnějším zařízení. Když se vrátila, jemu ubíhaly poslední dny téměř jen zdánlivého vězení. Odešel splácet svůj dluh druhým, na dívku nehodící se do dnešní doby však nezapomněl. Jednou ji zahlédl s tím namyšleným frajerem v drahém oblečení. Jako by věděl, že tohle nedopadne dobře. "Honzo?" zaslechl sloužící lékařku. "Zvládla to." Vyskočil a hrnul se do jejího pokoje. "Opatrně," zarazila ho nadřízená. "Je ještě moc slabá. Ale myslím, že se z toho dostane úplně!"

Františka zase spala. Spala klidným, posilujícím spánkem. Když se probudila, bylo všechno jasné a ostré. Nemocniční pokoj. Závěsy oddělující ji od zbytku místnosti. Jediné, co do skládačky nezapadalo, byl Honza sedící na tvrdé židli vedle její postele. Ne, nebyl to žádný přelud, dávný známý tu skutečně byl. Chtěla si na něj sáhnout, ověřit si, že se jí skutečně nezdá. Zašustění prostěradla jejím nepatrným pohybem ho probralo z úvah o jejích šancích na život a jeho šanci u ní. V duchu se usmál svojí bláhovosti. Dvakrát, možná třikrát v několika týdnech ji tahali hrobníkovi z lopaty. A sotva se dostala z nejhoršího, on se už oddává dětinským snům.

"Opatrně! Vytrháš si stehy," upozornil ji jemně. Rozvzpomněla se na poslední události před velikým oknem. Pokusila se zvednout hlavu a pohlédnout směrem dolů. "Museli?" "Neboj, budeš v pořádku," odpověděl neurčitě a vzal ji za ruku.

O tři roky později.

Seděla před chalupou, unavená a těžká. Kolem se batolila malá Janička, nožičky ještě měla neohrabané. Něžně pohladila svoje obrovské bříško. Bude to Frantík, byla si jistá. "Princezny, svačina!" zavolal její manžel z kuchyně. "Ne, nevstávej zbytečně, přinesu to na zahradu..."