Emigrant

To byl zas den! S úlevou večera před volným dnem odhazuju tašky s nákupem a obaly od domácí "krabičkové diety" do kouta, kabelku na pracovní židli. Obstarat zvěř, vykoupat se, pohoda bude...

S ručníkem na hlavě lezu do skříňky, jejíž obsah byste tady ještě před pár lety hledali marně. Vyberu si oblíbený kolejní nápoj, však je to tak trochu oborová záležitost. Konopné lístky na skleničce koupené před pár lety v Amsterdamu atmosféru dotvářejí. Vypustím plyšáka na chodbový špacír, snad někdo zas nenechá otevřené dveře na ulici. Usadím se k fotkám z dovolené, měla bych se zpracováním pohnout, než příjemné zážitky zamlží čas a překryje rutina všedních dnů. Za zády mi křičí "kamoš" Olík a neomylně vymlaskne značnou část Julišákovy večeře.

Kouknu po druhém jmenovaném, zřejmě se bojí nezvyklého ruchu na chodbě. Blíží se devátá, kdo touhle dobou může ve velkém courat? Na děti je pozdě, na flamendry brzy... Zdá se mi to, nebo někdo klepal na naše pootevřené dveře? Zvedám se, připadám si jak pod vlivem. Kombinace únavy a úlevy po náročném dni nebo mi ten panák tak rychle stoupl do hlavy? Nebylo by divu, večeři na odpolední směně musel jako téměř vždy zastoupit půllitr mléka a zbytek čokolády. Snažím se nesejmout sušák s již dávno suchým prádlem, na jehož sundání energie dnes nezbyla.

Za dveřmi čeká syn od sousedů. Pamatuju doby, kdy byl menší než já, a teď tu stojí v devět večer oblečený na ven. Zato já mám odlíčená a s mokrými vlasy určitě ránu. "Dobrý večer, někde by tam měl bejt Olík..." Ještě nedávno měl ten kluk problém pozdravit bez zakoktání. Bílý plyšák sedí pod židlí a nevypadá, že by nás chtěl nechat o samotě. "Běž domů, kámo," snažím se ho odeslat za klukem. Neomylně zajede pod postel. Tlesknu mu za zadečkem. Proběhne až dozadu. Do háje! "Dobrý, už vykukuje!" Hlásí kluk ode dveří. Uvědomím si, že se musí bavit. Byt pozotvíraný dokořán, a v okolí postele předvádí prostocviky sousedka. Mimoděk si vzpomenu, co mám na sobě, ještě, že ta noční košile je dlouhá!

Radost byla předčasná, bělouš se opět skrývá. Beru do ruky klíče, snažím se ho zahnat hlukem. Krčí se vedle postele, bojí se, kňourá. Snažím se ho zvednout tak, abych nepřišla k moc škrábancům a kousancům. Nesu vzpouzející se chobotnici ke dveřím, kluk natahuje ruce... A plyšák se mi vysmekává a bleskově zahučí zpátky pod postel. Připadám si jak idiot, ta bláznivá kočičí ženská ani neumí zkrotit kočku! Julišák sedí na lince a nestačí se divit.

Svalím se na postel, chrastím klíči v koutě. V dáli se ozve rána. Co to bylo? "Dobrý, děkuju!" Slyším ode dveří. Aha, to Olík konečně překonal děs z opuštění našeho obydlí a utekl domů, kam patří. Dojdu ke dveřím, sousední jsou už zavřené. Otočení klíčem, úprk dolů po schodech. Pod balkónem slyším klučičí hlasy. Asi bude mít mladý soused kamarádům co vyprávět! Mě by spíš zajímalo, proč se kocour jeho starší ségry snaží přestěhovat k nám.

A protože jsem ta ženská bláznivá, s migrujícím kocourem a náctiletým klukem, co jde večer ven a je zjevně sám doma, mě napadla tahle písnička.

/Olíkův předchozí pokus o emigraci k přečtení zde.