Chodí Pešek okolo...

"Čus, ty už jsi tady?" podiví se Kajka v kanceláři a své pozadí umístí na vedlejší židli . "Nemáš děti ve školce, tak jsem myslela, že přijdeš pozdějc." "Děti si včera vyzved Josef," zahučím od haldy dokumentů. To zaujme Míšu. "Obě?" otáže se poněkud scestně. "I Kačku?" "Jasně, vezme je do Mekáče a pak na pouť," odpovím a napiju se příliš sladké a příliš mléčné kávy. Dneska jsem nezvolila dobře, usoudím a kvalitu nápoje patřičně okomentuji včetně očekávaného neúčinku. "Nepotřebuješ náhodou zvýšit dávku?" rýpne si vedoucí.

"Hele, a mělo to nějaký následky?" zajímá se Kája a je mi úplně jasné, co má na mysli. "Následky to má, kdykoliv vlezu sem," ujistím ji a nastavím ruku. Kája se nechytne, její vedení poránu nepatří k nejkratším. Zato vedoucí se už stačila probudit. "Tak to sis vybrala správnej moment," hodí očkem po mém kelímku. "S Majkou nehne nic," míní Věra a já bych to oběma nejradši vrátila, jenže můj ostrovtip je pro daný moment vyčerpán, nic trefného mě nenapadne. V tom samém momentě se rozletí dveře a do kanceláře vrazí šéfka. "Dobré ráno dámy, tak co, pracujete?" spokojeně se rozhlédne, zatímco já se rychle snažím zkoncentrovat na dohánění papírů.

Asi nejsem sama, jen co vypadne, Kája pokračuje v dotazech. "A to máš teda odpoledne volný?" "Jasně, až do Večerníčku," odpovím. "Tak bezva, já zaúkoluju Jaroslava, aby vyzved mládež, stejně končí dřív než my, a pak zajdem na drink!" naplánuje dnešní odpolední program a já neprotestuji. Naopak, představa poctivého čerstvého džusu mě navnadí natolik, že znásobím pracovní úsilí. Logiku to samozřejmě nemá, jen jsem najednou plná elánu.

Někdo se tu však podíval na Peška. Zrovna svoje nečekané pracovní zapálení uplatňuji v čistých prostorách, když se otevřou dveře. "Majko?" zaslechnu známý hlas a pěkně mi zatrne, ruka s jehlou naštěstí zůstane pevná. Ne, tentokrát to na malér nevypadá, šéfka se nezdá nazlobená. Aspoň co dokážu poznat přes roušku, kterou si jen tak drží před obličejem. S převlékáním se nenamáhala, má civilní blůzu a sukni, k dobru jí však připíšu návleky. "Máte tu návštěvu." "Já?" projevím se jako inteligent. "Koho?" "Mladý muž, vypadá dost," chvilku hledá správný výraz, "volnomyšlenkářsky. Ale myslím, že jsou s ním vaše děti," dodá jakoby mimochodem a tohle už následky má. Josef? Co ten tu proboha dělá? Radši se třikrát zhluboka nadechnu, než se vrátím k práci.  "Netváří se moc nadšeně," upozorní mě šéfka ještě a má se k odchodu.

Jen s nejvyšším úsilím zklidním svoje jindy jisté a pevné ruce a dokončím rozdělanou práci. Nedokážu uvěřit, že by ho děti omrzely, něco se muselo stát! Třeba musí nečekaně odjet, namlouvám si. Bývalý přítel a otec mého syna stojí uprostřed čekárny, aby se náhodou neumazal. Tváří se značně nepřívětivě, Josífka drží v náručí, ustrašená Kačenka mu přímo visí na mikině. "Je mu špatně," oznámí mi bez pozdravu a mě je naprosto jasné, že nemyslí nikoho z čekatelů na naše služby. Políbím broučka na příliš růžovou tvářičku a hned vím, že jsem se nemýlila. "Ráno se takhle probudil, myslel jsem, že je jenom rozpařenej, " podá mi informace. "Jenže nepomohla ani procházka venku, má horečku," žaluje dál vcelku zbytečně a ještě dodá: "Za všechno můžeš ty!"

Neovládnu se zůstanu zírat s otevřenou pusou. "Ty lidi jsou nemocný," štítivě se rozhlédne po čekárně, "a ty to taháš domů!" "Josefe, neblázni, devadesát procent z nich neni nakažlivejch a nejmíň tři čtvrtiny zbytku tě neohrozí, virózu mohl chytit kdekoliv, ve školce, v autobuse, v obchoďáku..." "Se na sebe podívej!" nenechá mě domluvit. Teprve teď si uvědomím, že musím mít pěknou ránu. Sterilní pláštíky moc parády nenadělají, na krku mi visí uvolněná rouška a stržením čepice jsem nejspíš odeslala do věčných lovišť účes. Prsty mám žluté od jódu a parfém dávno přebila dezinfekce. O vteřinu později mi dojde, že můj exteriér nemyslí. Myslí ty zárodky všude kolem. "Neblbni, tohle chrání nemocné přede mnou, ne mě před nima," snažím se vysvětlit význam ochranných pomůcek. "Krom toho jsi věděl, co dělám, byli jsme spolu, pamatuješ?" Svého expřítele najednou nepoznávám.

"Víš ty co, vem si ho, když tu teda máte tak čisto a bezpečno," sykne vztekle a cpe mi napůl spícího Josífka do náruče. Vyděšená Kačenka se zatím přesunula za mě. Drží se mě jako klíště, pach dezinfekce jí nevadí. Po chvilce přemlouvání se mi podaří Josefa s dětmi odeslat do vestibulu na čaj. Rychle seženu deku pro Josífka a omalovánky pro Kačenku a s příslibem žádosti o dřívější odchod se vrátím na značku. Vedoucí má naštěstí pochopení, propustí mě okamžitě. Do čisté naženu mírně protestující Adélu a při loučení potichu fňuknu Kajce do ouška: "Tak dneska to padá." "To mi tak trochu došlo, když jsem je tam viděla," přijme kamarádka změnu plánu s klidem a na závěr popřeje brzké uzdravení.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.