Cestovní horečka

"...a pak omdlím do autobusu a probudím se až..." "...na místě," dokončil výčet toho, co mě v nejbližší době čekalo, někdo jiný. (Švýcarsko 2016/1)

Včerejší sledování olympiády do vcelku pozdní doby má jednu výhodu, budím se jen chvilku před budíkem místo obvyklých několika hodin, zato s bolavými zády. Pěkně nám to začíná! Než se domazlím s Julišákem, stihnu ještě v posteli přijmout pár gratulací k svátku. Po snídani se pustím do balení, žehlení a dalších nezbytných úkonů, zatímco dosud nervózní plyšák se uloží k spánku. Z přepravky před časem povýšené na ložnici se vykulí až po obědě, zatímco já si uvědomuju škrábání v krku a jako vždy si možná zrádně namlouvám, že se nic neděje a všechno to je jen o hlavě. Odlovím nezvykle krotkého plyšáka a překvapivě snadno ho nacpu do přepravky, abych ho o půl hodiny později předala jedné ze sourozenkyň. Moc se nezdržuju, pomazlím Venďu a valím zpátky s neustálým pudem kontrolovat vedlejší sedačku s kabelkou. Cesta se zdá nekonečnou, ale přesto se po půl hodině doma pouštím do velkého balení. Mám hotovo podezřele rychle, aby ne, když jsem si dost věcí připravila předem, a hlavně jsem nezvykle v klidu. Aby z toho nakonec nebyl malér! Zbytek odpoledne a část večera vysedávám u počítače, než nastane čas se vypravovat. Oceňuju zimu, zejména proto, že díky ní potáhnu v zavazadlech méně oblečení, mírný déšť mi ovšem tolik radosti nepůsobí. Před devátou nastává čas, povypínám, co se dá, zavřu okna a hurá na bus. Za dveřmi číhá Olík, samozřejmě přede mnou uteče, jenže nevím kam! Postávám u dveří, než ho s úlevou spatřím v těch správných.

Zamknu a vydám se na zastávku, pozdní doba má jednu výhodu, nikoho moc nepotkám. Před půl desátou se plížím na určené nástupiště, čeká tam snad víc tašek než lidí, to jsem tu správně. Rozhlížím se po někom známém, když mě osloví jedna z čekajících: „Ideš do Švajčiarska? Choď k nam, nie?“ Bus tu ještě nestojí, shodím velký batoh na mokrý asfalt a na záda nahodím ten příruční. Konečně dorazí bílý povoz s řidičem Frantou, ten snad už musí patřit k inventáři, a můžeme nakládat. Na jedné ze sedaček zahlédnu knihu Po taliansky za 3 týždne, východní sousedé jsou asi v učení se jazykům lepší, česká verze je za 30 dní. A leží stejně jako francouzská mutace téže knihy doma na polici, taky jsem si to mohla vzít s sebou. Ale většina Švýcarů beztak mluví německy a v tak civilizované zemi snad nebude problém s angličtinou! I přes zmatky s usazením a uspěchanou výpravou na WC odjedeme na čas a před půl dvanáctou už jsme na posledním nákladovém místě v Plzni. Na poslední dva účastníky musíme čekat, naštěstí to netrvá dlouho, a po obligátní pauze v Rozvadově se před jednou v noci loučíme s rodnou krajinou. I když, to už máme technicky...

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání