Čas odpouštění aneb Fakt je to už patnáct let?

Mně se tam snad ani nechce... O čem se jako budeme bavit? Ale zas v tý restauraci, co už ani nevím kdo vybral a rozhodně ne kvůli mně, mají asi půlku jídeláku veg...

Tak dost. Vybrat oblečení. Pokud možno něco, co jsem si koupila aspoň po maturitě. Kašlu na čočky, oni to zvládnou. Nakreslit na ksicht obličej. Čím jsem starší, tím je tento úkon těžší. Peníze. Doklady. Mobil. Klíče. Nezapomenout na kapesníky. Do háje! Deštník! Obrnit se proti otázkám na A. manžela, B. děti, C. kariéru.

Protože A. nic, B. nic, C. debakl. Všechna sláva polní tráva. Autobus má zpoždění, tramvaj mi ujede. Nevadí. Na to správné entrée to bude akorát. Hlavně nebýt první jako... Kdy to bylo? Po pěti? Je tma jak v pytli. Jaká že to je zastávka? Spoléhala jsem na orientaci pomocí zraku. Ty brejle už mám asi slabý, ale ne tak, abych se ztratila. I v rodné vsi na Vltavě. Uf, trefuju to. Do zhasnutého průchodu k neoznačené restauraci se trochu bojím. To dám! Který ty dveře jsou vchod? "Dete na sraz?" Ptá se neomylně ozástěrkovaný kluk za těmi správnými. U dlouhého stolu sedí zatím dva kusy mužského pohlaví. Poznávám je bezpečně, nejsou z těch, co jsem neviděla od maturity. Připadám si trochu jako princezna. Nikdy jsem princeznou nebyla, takže to neumím.

I ti švábi se na pivo snad slézali rychleji. Každý nově příchozí komentuje neoznačenou cestu. Nakonec aspoň rozsvítili ten průchod. Navzdory mnohdy dlouhé době minimálních až nulových kontaktů se poznáváme. Že by patnáct let od maturity nakonec nebylo tolik? Někteří se dokonce bojí, že se objeví někdo z profesorů a začne vesele zkoušet. Nedokážeme dát dohromady, kam odešla naše třídní po opuštění ústavu. Vzpomínáme na dobu, kdy se o nás psalo v novinách. Aby ne, třetina třídy vyhozená od maturity, to se nestává každý den. Snad ani každý rok. Někteří mají potřebu pomlouvat ty, co nás gymplem provedli. Rozjezd protne zpráva o smrti bioložky. Co? V červnu jsme ji na oslavách #gvp50 viděli živou. Možná zpráva z agentury JPP.

Kdo má ještě přijít? Ten nedorazí, termín srazu málem obrečel. Plaví se kolem Itálie. Tamten ještě odpoledne sdílel fotky z Krkonoš. Na fejsbůku hlásil, že "možná". Onen určitě ne, vědátoří za velkou louží. "Hele, tý sme měli napsat. Je vdaná ve Varšavě, ale třeba by přijela..." Chlastači se čekají později. Už při červnovém posezení Na Květnici jsem zjistila, že s nimi nedokážu držet krok. A při konečném zúčtování jsou zprávy o úletech pod vlivem (nejen) alkoholu zajímavější než zachráněná písemka z chemie. Vystříkanej hasičák, vymalovaná šatna, to byly sladké časy... I ta chemie ale byla zmíněna.

Kdekdo vzpomíná na úrazy vzniklé hlavně při těláku. Je tu i taková, co si jeden z nich dává dodnes za vinu. Vybavuju si jen několikastránkové lejstro, které postižená následně musela vyplňovat. Většina si nepamatuje, kde jsme měli třídu. Před pár měsíci jsem z ní pěkně zdrhala po zjištění, že tam sedí francouzštinář. Obrečel moje rozhodnutí nevybrat si jeho předmět jako maturitní. Nechtělo se mi předvést v plné parádě tu hrůzu, že dnes víc jak "Bonjour" už sotva zvládnu. Stejně jsem prchala před chemikářkou, která mě dovedla k úspěšné maturitě. Opakovaně mi rozmlouvala volbu vysoké školy. Neuspěla. Probíráme dvojice, které se z našich spolužáků vytvořily. Dvě kompletní, jedna holka si vzala kluka z vedlejší třídy. Právě té, se kterými se soutěžilo o nejhorší průměr známek. Jednou to ani Tůmová nezachránila. Nedlužím nakonec taky omluvu? Těch vítězství mohlo možná být víc.

"Tady sme se měli sejít za dvacet let, přítmí lichotí." ... "Fakt si přijel z Berlína, to ten Brod docela bledne." ... "Ty prej máš dvojčata? Hele, jak se roděj dvojčata?" ... "Kde ses vybodoval? Já nemám eště ani jednu pokutu!" ... "Jo, i blbý parkování se počítá." ... "Jak se menovala ta blonďatá, co hezky kreslila?" ... "Jak se menovala ta, co se nám vetřela na maturitní fotku?" ... "Jak se menoval ten zarostlej, co tam nechodil?"... Pár zpovědí, kde žiju a makám. Začínám mít problém udržet myšlenku odpovědi. Rozebírat, že svou práci mám ráda, ale touha dělat ji lépe je úspěšně torpédována ze všech stran, mi dá dost práce. Z naivních snů jsem se už probrala, ale jinak... Kolik jsem toho sakra vypila? Mnohé holky jsou střízlivé. Přijely autem nebo kojí. A už jedna ze servírek hlásí poslední kolo objednávek. "Fakt tu zavíraj v jedenáct? Tak dem pokračovat, ne?" Jeden po druhém platíme. Sbíráme peněženky a mobily ze stolů, svršky, tašky. Dvakrát opakuju, že jdu domů. Matky nechápou. "Všímla sis, že sem zhubla? A že nemám brejle? Musíš mě dovest, sem namol." Věší se na mě jedna z nich. Brejle sice nemá, ale přečíst jídelák jí činilo nemalé problémy. Z cesty za pokračováním se nakonec pokorně vrátí na tramvajovou zastávku. Prý přes zábradlí nepoleze. "Ale já sem si furt myslela, že něco převratnýho vyzkoumáš, a proč už nejsi blondýna?" Ty bys neměla chlastat, ale to není převratný objev, pomyslím si a nasedám do tramvaje. Jo, bylo to fajn, ale stačilo. Tak zase někdy!

/úvodní fotka: Pixabay