Bulharsko 2012 (6. část)

Šestý a poslední díl mého osobního cestopisu z letního putování bulharskými pohořími Rila a Pirin.

DEN 11. (17.8.2012)-VÝSTUP NA VICHREN (2914M)

Nad ránem mě probudí mírná bolest břicha, snažím se moc nevrtět, abych zbylé tři spáčky nerušila. V půl sedmé rychle vymáčknu budík, obleču se, posbírám nezbytné věci a vyplížím se na sociální zařízení. Následně v chatce posbírám jídlo a vařič a venku se v klidu najím. Jsem už skoro po snídani, když se objevují první živáčci. Následně si v klidu sbalíme věci, naložíme velké bágly do busu a krátce po osmé vyrazíme nalehko směrem k vrcholu. Cesta je odporná, kamenitá, vede dolů lanovka? Tohle nedám. V deset jsme v sedle, není to půlka cesty, ale tři čtvrtiny, navíc paradoxně v horním úseku je terén lepší než dole. Vichren je věrný svému jménu, ještě v průběhu výstupu musíme navléct bundy, na vrcholu i teplé mikiny. Vrcholu dosáhneme ve tři čtvrtě na jedenáct, následuje nezbytné focení a vyhlídky. Po půl hodině vrchol opouštíme, je to tu jak na dálnici, zjevně se sešlo několik výprav. Ve dvanáct jsme v sedle, sestupu mám dost, a to máme za sebou dá se říct nejlepší třetinu. Na oběd vytáhnu suchary, chleba už nevedu. Nemám ani dojedeno, když přijde povel k odchodu. Posbírám svoje propriety, poslední kousek oběda do ruky a jdeme dál. Sestupem se otepluje a vichr oslabuje, bunda i mikina putují do batohu, a zpátky u chaty jsme ve čtvrt na dvě, nakonec nebyl sestup tak šílený jak to vypadalo při výstupu. V restauraci si poručím šopák a pak už zbývá jen sejít k busu a nasednout. V půl třetí Pirin opustíme, cestou zastavíme v jakémsi lyžařském centru v bance. Peněz už moc nemám, ale zkusím to bez dalšího výběru. Místní supermarket je Potěmkinovou vesnicí a jídlo mi dochází, snad v Borovci bude ještě otevřeno. Postupem času se začíná hlásit můj močák, jenže zastavit není kde, snad to vydržím. Borovec nás uvítá dvacet minut po šesté, konec utrpení se blíží, hurá! Jenže kemp nějak nemůžeme najít či co, vyjedeme až za město, následně se vracíme. V další dotazovací pauze pro průvodce dva jedinci nevydrží a vydají se do lesa, přidávám se. Následně se ukáže, že na dvorku u inkriminovaného lesa budeme stanovat, dobrý trapas! A tohle že je kemp? Postavím na prachu stan a vyrazím na nákup. Celý balík bílého chleba nechci, po návratu si koupím dva plátky v restauraci, obsluha dokonce rozumí anglicky. Dvě sprchy na dvacet lidí zajistí frontu, nicméně vše dobře dopadne a v devět se scházíme na zahrádce k závěrečnému posezení. Víno tu mají dobré, ale drahé. Po prezentaci skladatelek již jen povídáme a popíjíme. V jedenáct začínáme umrzat a vydáme se tedy do stanů.

DEN 12. (18.8.2012)-VITOŠA, SOFIA, ODJEZD

Navzdory sestupu je noc chladná. Budím se sama od sebe v půl sedmé, mezi stany je už velmi živo, když mi v sedm zvoní budík. Polovina baterky drží, mám nabíjet nebo ne? Zvolím druhou variantu a vrhnu se na snídani. Po obligátní frontě na koupelnu můžu zabalit a v devět už vyrážíme směr Sofia. Cestou se k nám dostane informace, že v původním kempu mají rozbitou kanalizaci. Během rychlé zastávky na benzince si koupím jogurtové mléko (včera v Borovci měli jen ajran) a v půl jedenácté jsme u lanovky na Vitošu. Chci zaplatit kartou, jenže „milá“ paní pokladní má zasekaný terminál a druhý pokus odmítá. Navíc anglicky rozumí mizerně a nemluví, já zas nezvládám kulometnou bulharštinu, tudíž vytáhnu poslední hotovost. Paní mi rozmění dvacet leva na dvě desítky a až když jí jednu vnucuju, milostivě mi vydá lístek. Akorát že budu muset podruhé využít bankomat! O hodinu později jsme všichni nahoře a můžeme vyrazit. Cesta je prudší, než jsem čekala, a hlavně prašná, tudíž jsem ráda za pohory. Za hodinu a čtvrt jsme na Černém vrchu (2290m) a můžu se usadit k obědu. Mobil má poslední čárku, budu ho muset vypnout. Sluníčko nám zalezlo a fouká vítr, bundu ocením. Po půl hodině je nám zima, davy místních nás nebaví, tudíž zahájíme sestup a za hodinu už si dole dopřávám zmrzlinu. Ještě zbývá sjet lanovkou dolů. Zaprášené nohy nastříkám termální vodou a otřu kapesníky, pohory vyměním za sandály a můžeme vyrazit na MHD. Horko je tu slušné, schováváme se ve stínu busu. Následně nás řidič ubezpečí, že přestup na metro je konečná stanice a můžeme jet. Povídáme, povídáme, a ejhle-vracíme se po Vitošu. Ztráta činí celou hodinu, přírodovědné muzeum už nestihnu. Aspoň že není nutný nákup nového lístku. V metru bez kolapsu zakoupíme lístky a vlezeme přesně k opačné koleji, než jsme měly. Následně nad vstupy vidíme směrovky, což nás dokáže jen pobavit. V centru se vydáme rovnou k autobusovému nádraží, kde má v osm čekat náš žlutý dopravní prostředek. Následně si v nejbližší restauraci poručíme obligátní šopák a vínko. Servírka umí slušně anglicky, což je fajn. Po jídle se zvednu, bez problému zaplatím kartou a s vybitým mobilem se vydám na rychlokurz Sofie. Památky oběhnu rychlostí blesku, nakoupím za poslední peníze pohledy a suvenýry a vydám se zpět. V obchodě u nádraží potkám značnou část výpravy, rychle nakoupím, karta opět projde, a v osm nasedáme do busu. Dva zatoulané účastníky nabereme po cestě a ještě na předměstí zastavíme na mytí a útratu posledních drobných. S Bulharskem se rozloučíme ve tři čtvrtě na deset, v území nikoho nastavíme středoevropský čas a záhy projdeme srbskou pasovou kontrolou. Celní kontrola se nakonec nekoná, popíjíme a usínáme. Další pauza v půl dvanácté je jen rychlovka a můžeme pokračovat v cestě.

DEN 13. (19.8.2012)-NÁVRAT DOMŮ

Probudím se ve čtyři, bus stojí, co, zase pauza? Všichni jsou uvnitř, dveře zavřené, proč stojíme? Nakonec zase usnu, proberu se a vytuhnu ještě několikrát, když se najednou ozve svěží křik „palno svitlo, palno svitlo!“ a na palubě je srbský celník. Projde si pasy a vjedeme do území nikoho, blíží se půl šestá. Dále se nic neděje, bus se čas od času kousek posune, toť vše. Po sedmé nevydržím a obětuji euro za místní sociální zařízení. Do tři čtvrtě na osm, kdy nás konečně vpustí do Schengenu, zvládnu i snídani. Jak se řekne maďarsky „dobrý den“ okamžitě zapomenu, což ale vůbec nevadí, celník vleze do busu a zahlásí „dzień dobry,“ k pobavení celého osazenstva, vážně vjíždíme do Maďarska? Rozloučí se „dovidenia“ a po prolustrování kufrů busu můžeme jet dál. Docela drsné na návrat domů, pomyslím si. Čtyři hodiny na hranicích! Zjevně se s tím ale počítalo. V devět zastavíme na maďarské benzince a jako komando čistozubů s kartáčky v rukou vezmeme útokem místní Shellku. „You have to shopping something!“ pokřikuje obsluha, naší odpovědi „our bus is buying petrol/gas“ nechtějí porozumět. Na sociálky se ale dostaneme. Slovensko nás uvítá po poledni a o hodinu později jsme doma. Zapnu umírající mobil a nahlásím se domů. Na první benzince zastavujeme, teploměr hlásí 33/45 a horko tedy je pěkné. Proč jsme jezdili na jih, zmoknout a vymrznout? Koupím si nanuka a Frisco a pokračujeme směr Brno. Ve dvě dorazíme ke slavnému Tescu, výsadek první části výpravy proběhne úspěšně, opouštějí nás i řidiči a získáme nového. Ještě odnést odpadky, kontík tu mají pouze na sklo, plasty nakonec ignorantsky hodím do směsného. V půl třetí můžeme vyrazit směr Praha. Sbalím věci a ještě před Prahou zastavíme na technickou, řidič pěkně brblá, že to do Hradce nestihnou v limitu. Po páté nás uvítá pražské Hlavní nádraží, kde většina výpravy vystoupí. Rychle se rozloučíme, bus musí odjet, dobalíme a zapadneme do metra. Po půl šesté dorazím do příjemně chladného bytu, kvílející mobil zapojím do sítě a začnu vybalovat.

/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.