Aspoň kapku rozumu si zachovat

To si člověk zahrává a zadělává na problémy, sotva se z předchozího oklepe. Ale tak dovolená je od slova dovolit si, tak si taky můžu dovolit něco jiného, než prospat den na hotelu, že!

(29.8.2019) Proberu se, když mobil ukazuje 2:45. Zvolna si uvědomím, že jsem se asi nemyla, správně, i přelouhovaný studený čaj stále čeká v plecháčku, kopnu ho do sebe, spolknu tolik potřebný Flonidan a jedno Magnesium, nevolnost je konečně pryč. „Večerní“ hygienu zmáknu v rekordním čase deseti minut, zhasnu a spím dál. Pozdní budík mě zmate natolik, že se snažím přijmout hovor, po orientaci v realitě odhodím propocené pyžamo a nepříjemnou epizodu označím za minulost. Lehce se upravím a vyrazím na snídani. Trochu mě bolí hlava, tělíčko se zjevně zbavilo takového množství  kofeinu, že začal útočit absťák. Přeochotný pan majitel mi zdůrazňuje především výběr ze čtyř meníček typu párky, slanina atd., z talířku na stole si vyberu marmeládu a pamětliva loňského slézání nehtů požádám o výměnu rohlíků za chleba. Dokonce není problém dostat současně čaj i docela slušné kafe. Chleba tu mají neuvěřitelně dobrý, s díky odmítnu nabídku koupit na zítra třeba koláče, kupované bývají suché, a vydám se vyčistit si zuby. Wifina se na pokoji pořád odpojuje, je tu už slabá nebo co, vezmu peněženku a tašku a vyrazím kam jinam než do Penny. Po nákupu mě odchytí asi sousedka, poučuje mě o možnostech výletů na kole, pěšky navrhuje spíš trasy délky procházky, nějak se tu vyzná. Z okna podezřele uklizeného pokoje mi ukáže start svojí favorizované trasy, aha, není to sousedka, ale pokojská. Sbalím si denní batoh na výlet a vyrazím, aha, nemám hodinky, takže pěkně zpátky a nový pokus. Do centra pak už dojdu bez nehody, nakoupím nezbytné suvenýry a vydám se hledat červenou „Cestu Aloise Jiráska“, protože i v Náchodě značky zjevně vedou mimo hlavní tahy.

Značku mám, nicméně rozcestník jsem musela minout, a tak se neohroženě vydám až na kraj města, kde se moje orientační čidla rozblikají. Tohle je cesta na Nové Město nad Metují, nikoliv na Hronov, takže se k pobavení existencí před večerkou a policajtů otočím a jdu pěkně zpátky. Následně mě červená dovede oklikou na zámek, bezva, ani jsem si nevšimla, že vede tudy, tak zámek odbydu dneska a nebudu se zítra zdržovat. Projdu si venkovní okruh, to stačí, mám to částečně i s výkladem skupiny adeptů architektury, v oboře vyděsím bleskem puntíkaté stádo daňků a jelenů Dybowského, utečou i mufloni, ach jo, najím se a chystám se vyrazit dál, budu muset trochu kopnout do vrtule.

Za pár desítek vteřin už stojím s mapou pod rozcestníkem a připadám si jako blbec, červená vede zcela jinam, než má, tady bych se oklikou kopírující finále včerejší nedokončené trasy vrátila na hotel bez návštěvy Hronova. Po podrobnějším průzkumu šipek zjistím, že jsem na „Cestě Boženy Němcové“ a mapa mi vzápětí prozradí, že „Cesta Aloise Jiráska“ vede bokem od náměstí, zcela mimo zámek. Zanadávám si, po Zámeckých schodech seběhnu na náměstí, v kavárně si poručím kafe, za rohem zmrzlinu a pak už kopnu do té vrtule a mažu směrem na Hronov, ať stihnu ten Jiráskův rodný dům a v ideálním případě i návrat za světla. Cesta se značkami rozmístěnými rozhodně ne vzájemně na dohled vede převážně po silnici, vylezu si na rozhlednu Na Signálu, Hronov nevypadá daleko. Před čtvrtou do něj skutečně dorazím, snad z téhle akce nebude další úpal, horko je pěkné. Bleskově navštívím infocentrum kvůli známce a pohledům a jen tak tak stihnu poslední čas prohlídky Jiráskova rodného domu. Lístek platí i do muzea, prý můžu i jiný den, asi už nebude touhle dobou otevřené.

Po nafocení zvonice si vzpomenu, že v parku za domkem mají být nějaké prameny, támhle lidi pijí, tak si doliju vodu a nebudu muset šetřit. „Neni doblá!“ Informuje svého tatíka holčička, kterou tam před chvíli pracně vysadil, ale to už je pozdě. Bublinky mě nijak nezarazí, může jít jen o vzduch, ale ten to vskutku není. Voda je slušně sycená, bohužel ne obvyklým CO2, nýbrž H2S! Je cítit i po vyklepání, tohle asi nedám. Volba mezi žízní a smradem není nic moc, nakonec to vyhodnotím obvyklým „co se může stát nejhoršího“. Místo do muzea zapluju do kavárny, dlouho mě nikdo neregistruje, že by u vedlejšího stolu probíhající prezentace kosmetiky znamenala uzavření pro ostatní návštěvníky? Uf, neznamená, i já se dočkám, pak si na náměstí projdu mapu a s mírnou lítostí se vydám stejnou cestou, po jaké jsem přišla, zpátky do Náchoda. Delší trasu bych nemusela bezpečně dojít do tmy, zatracené motání po zámku. Pán, jehož kavalírek se se mnou chce pomazlit, se ujišťuje, že jdu na vlak, to ale opravdu není nutné, devět a půl kilometru musím za dvě a půl hodiny do stmívání zvládnout. V dáli hřímá a vzdor absenci deště v blízkosti se trochu ochlazuje, o to líp se mi jde. Pivo bych si dala, uvědomím si před hotelem, do restaurace se mi nechce, snad budou mít ještě někde otevřeno. Večerka v okolí není, letím k již známému Penny, za ním stojící Albert má do osmi, to by bylo na fest. „Máte dvě minuty,“ baví se sekuriťák v Penny, moje hodinky hlásají 19:57, ale dobře, „už zavíráme“, kňučí rovnou dvě přítomné pokladní. Jo, tohle není Praha, aby bylo za prvé otevřeno do deseti a za druhé to znamenalo do deseti vpouštíme a pak odbavujeme, co dovnitř vstoupilo. Birell na druhý pokus najdu a ještě v otevírací době stojím u kasy, na které si pokladní vzájemně účtují svoje nákupy a mají s tím problémy. Zaplatím, uf, projdu prvními dveřmi do meziprostoru, ty na ulici mě už nepustí, jen zadoufám, že tu nebudu muset přenocovat. Zabouchám na sklo, dámy mě ignorují, chce se mi řvát, když zahlédnu sekuriťáka. Zabouchám znovu, mávne na mě a zmáčkne vypínač obsluhující dveře, za což mu jsem neskonale vděčná. Na hotelu se stihnu jen osprchovat a začít chystat zítřejší velké balení, po hlášení z domova je už čas jít spát.

/předchozí díl: Všechno je jednou poprvé

/pokračování bude