Anna (povídka)

Jindřiška se udiveně rozhlédla kolem sebe. To musí být nějaký omyl. Znovu se podívala na název zastávky. Souhlasil s poznámkou v mobilu, stejně jako červený nápis označující ulici. Zmateně se rozhlédla znovu a zahlédla v dálce omšelou cedulku. Vydala se tím směrem, ale něco tu nehrálo. Nestálo tu žádné luxusní auto. Vlastně v celé ulici neparkovalo vůbec žádné auto. I když to nemuselo mnoho znamenat. Anna si na efekty nikdy moc nepotrpěla.

Odhodlaně došla ke dveřím kavárny a vstoupila dovnitř. Určitě došlo k nějakému informačnímu šumu. Proč by se úspěšná žena chtěla sejít právě tady? přemítala v duchu a rozhlédla se po domáckém interiéru. Vlastně ji udivilo, že se s ní Anna vůbec chtěla sejít. Být v její blízkosti byla vždycky tak trochu výsada. Anna nepotřebovala kamarády. Vlastně nepotřebovala nikoho. Byla z rodu nezávislých, vcelku narozených. Udržovala vztah s jedním mladíkem, ale nikdo si nebyl jistý, jestli tam jsou vůbec nějaké city. Stadium trvajícího vztahu, říkaly tomu. A pak ji uviděla.

Seděla u stolu v koutě, zády k prostoru, sama, opuštěná. Ten svetr, co měla na sobě, znali v ročníku všichni. Však si Aničku dobírali, když si to přihasila na přednášky s klubkem a pletacími dráty. Jeden den se posmívali štrikovacímu kroužku z vedlejšího kruhu, druhý den měli něco podobného uprostřed svého. Už se nesmáli. "Až mě někdo vyhodí od zkoušky a bude se ptát, co jsem dělala na přednáškách, řeknu, že ten svetr, co mám na sobě," plánovala Anna s ohníčky v očích. Na její scénář samozřejmě nedošlo. Zkoušky zvládla všechny na výbornou. Byla ta úspěšná. Co si zamanula, to měla. A teď tu sedí ve starém svetru a asi přijela autobusem jako já, napadlo Jindřišku. Nejspíš půjde o nějakou recesi.

"Ahoj," oslovila kamarádku (může ji tak nazývat?). Anna sebou trhla, jako by to snad nečekala. Jindřiška si všimla, že zhubla. I ten svetr ze studijních let na ní visel. Kulatější bývala Anna jen po povinných praxích. Ve škole se zase vrhala na svůj pevný režim. Ale tohle? Je nemocná? přemítala Jindřiška. Nemoderně střižené vlasy však vypadaly v pořádku, čisté, jen ty stříbrné nitky v nich dříve nebývaly. Nebarví se, napadlo Jindřišku a trhla svojí strakatou hlavou směrem k volné židli. "Můžu?" Anna mlčky kývla a stáhla si rukávy svetru do až do dlaní.

Celá ta situace byla divná. "Tak co se děje?" vybídla Jindřiška Annu ke konverzaci. "Nic," odpověděla Anna unaveně. "Právě, že vůbec nic, nuda v Brně," použila přirovnání z kolejních let. "Jak nic," nechápala Jindřiška. "Žijeme, dejcháme, potkáváme nový lidi, tak o co jde?" "Bejvávalo. Jen existujeme." "Ty máš deprese." Bylo to konstatování, ne dotaz, Anna se však hned nadechla k odpovědi. Přerušila je servírka. "Ještě jednou?" vzala ze stolu prázdnou skleničku. Anna kývla. "A pro vás?" otočila se mladá dívka na Jindřišku. "Pivo," poručila si bez obalu. "Velký. A dva rumy," dodala a holčina zmizela. "Já nepiju," řekla Anna prostě. "Jak nepiju?" zatvářila se Jindřiška pokud možno nepřekvapeně. Faktem bylo, že Anna nikdy moc nepila. "Seš tu károu? V okruhu tří světelných let nic pojízdnýho nestojí, a víš, že nic jinýho neomlouvá!" zachechtala se tak, že Anně zatrnulo. "Abstinuju," vyjádřila to správným výrazem. "Počkej, jako AA?" ubezpečovala se Jindřiška znovu. Jestli byla Anna někdy na něčem závislá, byl to pohyb a perfektní životní styl. Možná taky úspěch, ale ten spíš prostě brala, jak přicházel. Hotovo, splněno, hurá na další výzvu.

"Zůstala jsem jako kůl v plotě, a jednou zbylo po mejdanu s takzvanými kamarády trochu vína," přiznala Anna trochu rozpačitě. "Bylo mi líto ho vylít, takže jsem to dopila. Druhej den, sama," upřesnila asi zbytečně. "Zachutnalo mi to, časem jsem se už těšila jen na to, až budu mít hotovo a dám si skleničku." Anna se konečně rozpovídala. "Pak jedna nestačila a už to jelo. Přišla jsem pod vlivem do práce a asi mám štěstí, že mě rovnou nevyrazili," zakončila povídání a sáhla po donesené sklence. Mléčný koktejl? zarazila se Jindřiška. Kalorický mléčný koktejl ze surovin neznámého původu? Anna přitom vypadá, jako kdyby utekla z Mauthausenu. A v restauracích jedla vždycky jen saláty ze syrové zeleniny. Bez zálivky. Něco tu opravdu nehrálo. Anna alkoholička? Mimoděk si vzpomněla na jedno těžké období, kdy se Anna musela vyrovnat se ztrátou hodně blízké osoby. Zobala předepsané uklidňující prášky podle sebe. A pak ze dne na den přestala, vytrpěla si to, zvedla se a hodila bolest pod koberec. Byla zase perfektní. Prý jí vadilo, jak má po lécích vymytý mozek. Alkohol ale přece dělá to samé! Část příběhu tu zjevně chyběla. Jindřiška do sebe kopla i Annin rum. Přitom si mimoděk všimla, že Anna nemá prstýnek.

"Co se stalo s Milošem?" zeptala se Jindřiška přímo, bez obalu. Však se jí také přezdívalo Jindřich. Byla tak trochu chlap. Muže viděli v jejím okolí, jen když s nimi seděla u piva. Bavila se s Marťany, jako by byla jedním z nich, a proslýchalo se, že je na holky. "Nechal mě," fňukla Anna a Jindřišku napadlo, že se přece jen něčím posilnila. Anna nikdy moc citů neprojevovala. "Hned po státnicích, udal asi deset různejch důvodů, asi chtěl, abych si z nich vybrala ten pravej pro mě!" odfrkla Anna se směsí pobavení a pohoršení. "Magor!" shodly se jako za starých dobrých let. "Ale máš svou kariéru, ne?" nadhodila Jindřiška opatrně. Anna se rychle shýbla a vytáhla z laciné kabelky kapesníčky. Aspoň nepoužívá látkové, ulevilo se Jindřišce a taktně se otočila. "Posralo se to. Všechno, co mohlo, se posralo," pronesla Anna bez emocí, jak bývalo jejím zvykem.

Kdyby Jindřiška už neseděla, na ten zadek by stoprocentně padla. Anna nikdy sprostě nemluvila. Všechno se potentočkovávalo. Lidi posílala do temných míst. Bylo to až bizarní. Anička, ta předurčená k úspěchu, tu sedí ve staletém svetru a legínách, na zemi válí konfekční kabelku a mluví jako obyčejný člověk. Měly by sedět úplně jinde, na parkovišti by stál zahraniční bourák a chůva by v dětském koutku hlídala roztomilé načinčané holčičky. Jedly by zaručeně bio zákusky a zapíjely je značkovou kávou. Nebo možná drahým vínem.

"Měla jsem asi pomalý start," pokračovala Anna ve zpovědi a usrkla ten humus ze své skleničky. Jindřiška požádala o další pivo. "No, víš, byla jsem zvyklá si všechno pěkně připravit a vybalit naráz, jak když vyneseš trumf..." Jindřiška si mimoděk vzpomněla, že Annu nikdo z učitelů nikdy neznal. A pak ta holka s vizáží odvážné školačky ve správnou chvíli tak excelovala, že na ni  pro změnu už nikdy nezapomněli. "Neumím lézt víš kam," vyjádřila se jako ta stará Anna, "a dokonce ani spontánně chytat příležitosti. Tak je chytli jiní a já utřela nos. Dostala jsem novou roli. Roli, která pro mě nebyla. Chtěla jsem se z toho vyvléct, ale nešlo to. Realita peče na spravedlnost," dodala smutně.

Jindřiška se zadívala do stolu. Nevěděla, co říct. "Odskočím si," zvedla se Anna ze své židle. Chtěla své nečekané vrbě dát šanci to všechno strávit. Asi toho bylo i na Jindřišku moc. Přitom jí sama nabídla pomoc, když ji našla na sociální síti. "Jdu taky," dohonila ji Jindřiška. Anna si všimla, že vedle svého vaku drží i její kabelku. "Je tu jen jeden, jdi první," vzala si Anna své zavazadlo. Bylo to divné, ale to byla prostě Anička. Moc hodná na druhé, a moc přísná na sebe. Jindřiška vešla dovnitř, rozsvítila a sykla na Annu: "Pojď!" Anna zaváhala, spolužačka ji však vtáhla dovnitř a zamkla. Lačně se po Anně vrhla a políbila ji. Ne kamarádsky, milenecky. Anna ucítila ruku na svém hubeném zadečku. Ta ruka zkušeně zašmátrala po okraji legín. Pásek? zarazila se Jindřiška. Kdo proboha nosí k legínám pásek? Je to nějaký nový trend nebo další Annin experiment? Zkušeně si poradila se sponou.

Krajka? zarazila se znovu o pár vteřin později. Kdo proboha nosí takové prádlo, když ví, že nic nebude? Tohle nebyl jen "slušný" kousek, kdyby vás odvezla záchranka. Určitě to bylo pěkné kvalitní prádlo. Plánovala tohle Anička snad? Pak si uvědomila, že Anna nosí v práci uniformu. Tyhle holky mají vždycky pěkné prádlo. Je to to jediné, s čím si mohou hrát, čím se odliší od ostatních. A je jim jedno, že to nikdo neuvidí. Anna si uvědomila, že ještě neumřela. Ta Jindra teda umí, pomyslela si a úplně přirozeně nastavila klín. Uvědomila si, že jí Jindřiška zacpává pusu, dostala se mimo realitu. Točila se jí hlava, přesto jí došlo, že to o Jindřišce nebyly drby.

Když se místnost přestala točit, uvědomila si, kam se celá akce posunula. Zadoufala, že Jindra nebude chtít oplátku. Na tohle nikdy nebyla. Vzpomněla si na jedinou zkušenost v této oblasti. Zvracela potom do umyvadla, zatímco ten chlap se myl v kuchyni. Víckrát ho neviděla, ani neví, jak se jmenoval. Nejspíš může být ráda, že jí nenechal suvenýr. Jindřiška si všimla, že Anna chladne, snažila se ji znovu rozpálit, ale už to nebylo ono.

Najednou bylo po všem. "Proboha, to je hodin, musím pro kluka do školky!" sebrala svůj vak a zmizela bez rozloučení. Netušila, jakou ránu tím zasadí. Anna zůstala sedět na deklu, neuspokojená a zmatená. Snad proboha, po tom všem, není nakonec na holky?