Mučedník: Ať žije fundamentalismus… Amen!

Taky si myslíte, že se křesťanství považuje za mírumilovné náboženství, kdy náš velký tatíček stvořil Zemi za sedm dní (pardon, za šest, v neděli odpočíval)? A od té doby je všechno fajn, pokud v něho věříte a pravidelně čtete Bib

Téma fanatismu, hlavně toho náboženského, rezonuje v dnešní společnosti maximálně. Reakce HaDivadla v podobě premiéry (14. března 2015) představení Mučedník dánského dramatika Mariuse von Mayenburga na sebe nenechala dlouho čekat. A protože je škola základ života, tak se ocitáme zrovna zde. Mladík Benjamin se odmítá účastnit plavecké výuky. Matka bezradně hází rukama. Ředitel chce od žáka vysvětlení, kterého se mu záhy dostane. Benjamin s Biblí v ruce prohlašuje, že prý ho pobuřují vnadná těla spolužaček, které si oblékají na hodiny pouze bikiny. Plavkami to nekončí. Demonstrativně se svlékne donaha při hodině sexuální výchovy, protože nehodlá navlékat kondom na mrkev. Hoch s Knihou knih snad i spí. Umí ji zpaměti, což nevypadá na první pohled tak zle. On zná jenom to, co chce znát, plus to vytrhávaní z kontextu natlakuje hrnec, jenž co nevidět bouchne.

Ač režisér Marián Amsler zvolil aktuální a palčivý námět, tak všechno kupodivu šlape jako dobře seřízené švýcarské hodinky. Do každé hry, a Mučedník se z toho nikterak nevymyká, vkládá humor, někam dávkuje po kapkách, jinam spíš sype po hrstech. Velká škoda, že se právě Mučedníkem s Hadivadlem loučí, protože přesně takhle si představuji současné moderní divadlo – provokující, zábavné, ale přitom civilní a s nezbytným morálním či společenským burcováním. Jeho práce je, aspoň pro mě, hodně rozpoznatelná. Bude mi chybět onen „podpis“ (ten oceňují zejména ženy), díky kterému amslerovskou režii rozpoznám na kilometry daleko (nechci prozradit detaily, na ty si zajděte osobně, aspoň tři představení za sebou a „budete doma“). Vivat Amsler, i když už ne pravděpodobně v Brně…

Teď už obraťme optiku na herecké výkony. Kromě stálic na hadivadlovském nebi se mně poprvé ukázal Zbyšek Humpolec. Školák mu uvěřit šel, a to i přes jeho mužně působící zevnějšek. Dokázal se do role plně položit, nepotřeboval berličku v podobě ostatních, aby vynikl (na rozdíl od některých herců v jiných divadlech). Docela velkou příležitost obdržela Sára Venclovská coby pokroková a hlavně ateisticky smýšlející učitelka biologie. Rozjezd její postavy působí sice volnějším dojmem než Humpolcův, o to více však vynikne bezvadně vygradovaný závěr (málokdo ho čeká), který Veclovská podává velmi procítěně. Valůšek (jako Georg, asi jediný Benjaminův kamarád) i Valůšková (v roli matky), se zase jednou naráz sešli v jednom kusu, přesně vystihli podstaty svých charakterů. Detailněji si mohl svou roli vybarvit právě Jiří M. Valůšek, který si odstíny míchá velmi obratně. Zbytek osazenstva – J. Lepšík, T. Malíková, J. Grudman i M. Maršálek – dotváří amslerovský koktejl přirozenými a propracovánými výkony, ale hlavně bez přehrávání.

Už je mi normálně trapné psát nějaké recenze na HaDivadlo, neboť i když bych moc chtěla hledat nějaké nedostatky, tak si vylámu zuby. Znovu, i Mučedníkovi, jde stěží něco vytknout – jednoduchá, nerozptylující scéna v podobě školní třídy na x způsobů, vkusné použití umělé krve, což je opravdu kumšt poznat, kdy se to hodí a kdy ne… S výčtem superlativů bych mohla pokračovat donekonečna, což vážně nehodlám. Řemeslo má sice zlaté dno, ale HaDivadlo ho má (s Amslerem a doufejme, že bude mít i bez něho) o dvacet karátů cennější.