Úřady a jak se chovat v bance k zákazníkům

V Anglii se neobejdete bez tří důležitých věcí, a to národního čísla pojištění, adresy a bankovního účtu. Jenže jedno bez druhého se shání velmi těžko. Pro mě osobně bylo asi největší „makačkou“ sehnat banku.

    Zatímco si člověk vesele přijede žít do Anglie, musí – ostatně jako všude jinde – zařídit hromadu formalit. Základem je mít adresu. Poté si zavoláte na úřad práce, hovor o zažádání schůzky může trvat i 10 minut, je tedy třeba umět alespoň trochu anglicky. Schůzku vám pak přidělí zhruba za 14 dní. Když ale do té doby nastoupíte do práce, zaměstnavatel po vás vyžaduje doklad s číslem pojištění, a především bankovní účet. Zádrhel ale začíná právě zde. Na schůzku na úřad práce sice přijdete, ale číslo pojištění vám dodají zhruba do 3 týdnů. Z úřadu obdržíte alespoň doklad o tom, že na číslo čekáte. A tak jdete do banky, kde k vystavení účtu ale potřebují právě číslo pojištění, nezajímá je ani to, že na něj oficiálně čekáte. A tak zkoušíte další celostátní významnou banku. Ani zde nepochodíte. Navštívíte další dvě, až si říkáte, že si snad budete muset otevřít účet v nějaké „lokálce“. Zaměstnavatel samozřejmě každým dnem urguje, zda už máte číslo účtu. Co teď? Musí tu přece být banka, která to číslo nebude požadovat, říkám si v duchu a vzpomněla jsem si ještě na 2 banky v okolí.

    Hned první banka, do které jsem přišla, mě svým přístupem naprosto odzbrojila. Za prvé po mně číslo pojištění vůbec nechtěli a za druhé byli neuvěřitelně ochotní a milí. Druhý den jsem šla na sjednanou schůzku, paní mi vše srozumitelně a trpělivě vysvětlila (měla jsem na ni plno otázek) a ochotně se mnou prošla celé internetové bankovnictví krok po kroku.

    „Máte smartphone?“ zeptala se. Po kladné odpovědi mi nabídla, že se mnou projde aplikaci v mobilu, abych nemusela na internetové bankovnictví jen z počítače.

    „Ale já mám bohužel úplně vybitý mobil a každou chvíli se mi vypne,“ odvětila jsem, načež ona vytáhla příruční nabíječku a řekla: „Dejte si to do téhle nabíječky.“ Jenže nabíječka nefungovala. Zkoušely jsme vše možné, paní s ní dokonce byla u jiné pracovnice, aby ji vyzkoušela, ale bylo očividné, že nabíječka nebyla vůbec nabitá.

    Když se pak vrátila, dala mi nabíječku, spolu s dalšími zajímavými „komponenty“ k bankovnímu účtu, které následovaly posléze, a řekla, abych si to doma nabila. „Vy mi tu nabíječku dáváte?“ Dívala jsem se na ní s překvapivým pohledem. „No ano, samozřejmě, vezměte si ji, nechte si ji.“ „Jako opravdu?“ „Ano, opravdu.“ A tak jsem poděkovala a nestačila se divit.

    Pracovnice se naopak nestačila divit některým mým otázkám typu: Je výběr z bankomatu zdarma? Je transakce zdarma? Platí se za vedení účtu? Je platba kartou zdarma? Když už mi téměř na všechny otázky odpověděla Ano, samozřejmě, to je také zdarma, už se při tom usmívala.

    Na této schůzce jsem strávila snad půl hodiny, jelikož se mi úřednice maximálně věnovala, pomohla mi s přihlášením, což v této bance je trošku oříšek, a vysvětlila mi vše do detailů. Snad poprvé jsem z banky odcházela nejen s bankovním účtem a překvapivým dárkem, ale také úsměvem a příjemným pocitem toho, že si zákazníků opravdu váží.