Pohovor v červených kalhotách

Brighton je plný zajímavých lidí, architektury, zajímavých zvyků i situací. O jednu takovou bych se s Vámi ráda podělila.

     Když jsme s přítelem přijeli do Brightonu, dali jsme si pár dní prázdniny. Nic zásadního, zkrátka jen odpočinek a zkoumání města a okolí. Po pár dnech jsem se však začala nudit a chtěla jsem už začít pracovat. A tak jsem se začala porozhlížet po práci servírky. Na mnoha místech visely letáčky „Experienced waiter/waitress required“ (tedy Sháníme číšníky s praxí), samozřejmě mé první cesty vedly právě tam. CV jsem vždy předala manažerovi, který se jevil nadšeně z mé 4leté číšnické praxe, znalostí angličtiny a španělštiny, a tak jsem si říkala, že práci seženu hned. Avšak jsem trochu usnula na vavřínech.

    Po několika pokusech, kdy jsem rozdala snad 10 životopisů na různá místa – hotelové bary, restaurace i cukrárny, se nikdo neozýval, a když by se měli ozvat, bylo by to prý jen na částečný úvazek. Pomohla mi tedy známá, která zde v Brightonu měla kontakt na člověka v místní italské restauraci. Okamžitě jsem šla na pohovor a na zkouškovou šichtu (jak tomu zde říkají „trial shift“). Zřejmě se mnou byli spokojení, a tak jsem mohla hned další týden nastoupit. Bohužel tato práce byla také jen na částečný úvazek. Nicméně jsem byla nadšená, že konečně můžu pracovat. Ale hledala jsem dál…

    Hned druhý den mi přišel na email spam od jedné internetové společnosti. Nesl název „Jak vystupovat při pohovoru, abyste uspěli“. Brala jsem to jako znamení, že se něco blíží, a tak jsem si šlánek důkladně přečetla. Po pár hodinách se mi na Facebook, kde jsem také poptávala, ozval kluk, který pracuje v kuchyni v jednom zdejším francouzském hotelu na pobřeží, s tím, že shánějí číšníky na plný úvazek. I přesto, že jsem tam přinesla životopis, nikdo se neozval. Tato práce mě však lákala, a tak jsem byla trochu neodbytná a komunikovala jsem s tímto klukem. Ten mi za další dva dny napsal, že životopis se prý ztratil a že mám přijít v určitý čas přímo za manažerem. Oblékla jsem se ne nijak zvlášť společensky, jelikož ten den hodně pršelo a já neměla deštník ani nepromokavou bundu. Přeci jen jsem si ale říkala, že tam nepůjdu v seprané mikině a vzala jsem si alespoň společensky vypadající svetr.

    Pohovor trval téměř 45 minut, kdy se mnou manažer vyplňoval dotazník, ptal se mě na různé praktické věci z restaurace, na problémové situace, které bych musela řešit a jakým způsobem bych je řešila, atp. Po chvíli odešel a vrátil se s hlavním manažerem hotelu. Ten se mě potom zhruba dalších 10 minut ptal na různé další situace týkající se práce, na mou osobnost, komunikaci se zákazníky atd. (Neustále jsem měla v paměti body, které jsem vyčetla na výše zmíněném reklamním spamu. Zkrátka jsem se během celého pohovoru snažila vystupovat sebevědomě a s přesvědčením, že „mě prostě do téhle práce potřebujete, já pro vás budu přínosem“).

     Za chvíli oba manažeři opět odešli (mezitím mi číšník přinesl čaj) a po chvilce se vrátil první manažer s tím, že jsem se jim líbila a že můžu přijít na „trial shift“ hned ten večer. Byla jsem nadšená, navíc bílou košili, černé kalhoty a boty jsem měla (je zde velice přísný dress code), nebyl tedy problém. A tak jsem z hotelu vyšla s úsměvem na rtech a s pocitem, že za 2 hodiny se tam vracím pracovat. A pak jsem si všimla jedné věci. Absolvovala jsem pohovor v celkem ne moc společenských červených kalhotách. Ale co, řekla jsem si, možná si toho ani nevšimli.

A zřejmě na tom tak úplně nezáleželo, jelikož mi hned ten večer tuto práci dali.