Cesta za životními hodnotami, poznáním svých limitů a vyčištěním přetížené hlavy může být různá. Někdo tuto potřebu ani nepocítí, pro jiného člověka se stane téměř nutností.
Stejně tak pro mého nevlastního syna Toma. Když to tady tak píšu, zní to trochu komicky, nazývat kluka (aby se neurazil, spíš tedy mladého muže), jehož věk je o pouhých 8 let nižší než ten můj, synem.
Bylo to někdy v předvánočním čase, když nám oznámil svůj záměr vypravit se do půlročního očistce v podobě Pacific Crest Trail neboli Pacifické hřebenovky. Pochopitelně jsme netušili, o co že to vlastně jde a jediné co nám z jeho slov rezonovalo v uších, bylo časové vymezení šesti měsíců. Dívali jsme se nevěřícně na sebe a přemýšleli, zda se nezbláznil. A když jsme poslouchali dál, co vlastně tato cesta obnáší, o jeho zdravém rozumu jsme už skutečně pochybovali. Poslední tečkou v našich úvahách bylo zhlédnutí filmu Divočina s Reese Witherspoonovou v hlavní roli.
Jedná se o trek dlouhý 2655 mil (4200 km), vedoucí horskými oblastmi západního pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady a pohybuje se od nadmořské výšky těsně nad mořem až po nadmořskou výšku 4009 m při průchodu Forester průsmyku v pohoří Sierra Nevada. Trasa vede přes 25 národních lesů a 7 národních parků, prochází horskými terény a divočinou a zcela se vyhýbá civilizaci.
Každoročně tuto cestu absolvuje okolo 180 – 300 lidí a jen pár z nich ji dokončí.
Po prvotním šoku a důkladném prostudování celého treku a také Tomových popudů, přišly další emoce. Z prvopočátečního nepochopení a snahy přesvědčit Toma, aby vše ještě zvážil a svůj úmysl přehodnotil, se stal strach a obava, ale později k nim začal přibývat ještě velký obdiv. Přiznávám, že chvílemi zde probleskla i trocha závisti.
Dnešní doba je nejen značně rychlá, ale také plná stresu, nespolehlivosti, pracovních tlaků, a logicky pak lidí, podrážděných z tohoto životního stylu. Každý se honí za jakýmisi „pseudo - hodnotovými“ ideály. Být nejlepší manager, mít co nejvíce titulů, být super matkou, super otcem, mít co nejvíce peněz……a když už člověk na chvíli zpomalí a vyrazí na dovolenou s úmyslem odpočinout si, je nutností vidět co nejvíce z toho, co navštívené místo nabízí a tak přichází další neskutečný shon. Rychle, rychle, ještě toto jsme neviděli, a tamto musíme navštívit, když už tu jsme……Často se ptám sama sebe „má toto být smyslem lidského života?“… „žijeme vůbec? Začíná pondělí, člověk se nestačí pomalu ani nadechnout a je tu víkend. A tak jako jednotlivé dny, uběhne celý rok závratným tempem. Letní prázdniny, vánoce, jaro, velikonoce, letní prázdniny….. Pokud by se člověk měl zastavit a říct, co za ten rok skutečně prožil, asi by toho moc nebylo. A proto vidina půlroční cesty s absencí typicky společenských starostí, negativních zpráv, tlaků a protivných lidí ve mně vyvolává nadšení. Zde je člověk jen sám za sebe, nikým neovlivněn, pouze okolní přírodou s jedinou starostí a tou je zabezpečení základních biologických potřeb. Ideální místo na naprosté vyčištění hlavy, srovnání si životních hodnot, poznání sebe samého, svých možností, limitů….
Není možné na věci pohlížet povrchně a na lidské popudy k určitému jednání už vůbec ne. Po odkrojení slupky a nahlédnutí pod povrch, už tě Tome chápu!
Přeji ti hodně štěstí a sil k cestě a úspěšný návrat domů, mezi nás, přepracované, unavené a protivné lidi.
Pokud vás jednotlivé kroky Tomovy cesty zajímají stejně jako (nejen) mě, můžete jej pravidelně (denně) sledovat na Youtube, či Facebooku: https://www.youtube.com/channel/UCNDnwWBSmOiu1F9TBR5MCdg
https://www.facebook.com/Tom%C3%A1%C5%A1-Man-PCT-953951828039056/?hc_ref=NEWSFEED
