Včerejší vlna emocí mě „přinutila“ napsat pár slov o mém tvrzení, že z dyslexie člověk nevyroste....
Včerejší vlna emocí mě „přinutila“ napsat pár slov o mém tvrzení, že z dyslexie člověk nevyroste - viz http://klaramanova.blog.idnes.cz/c/494642/dys-nebo-jen-nezralost.html.
Vzhledem k tomu, že byl článek tématicky orientován spíše na problematiku mentální zralosti a její častou záměnu s některou z dysporuch, než samotnou dyslexií, a protože komentáře se týkaly především právě této problematiky, ráda bych téma jedné z nejvýraznějších poruch školních dovedností podrobněji rozebrala.
Co je to vlastně ta dyslexie?
Jedná se o specifickou vývojovou poruchu školních dovedností neurobiologického původu, projevující se neschopností naučit se číst, přestože má dítě přiměřenou inteligenci, dostatek sociokulturních příležitostí a běžného pedagogického vedení.
Slovo dyslexie je odvozeno od řeckého slova lexis znamenající vyjadřování, řeč a předpony dys, poukazující na určitou narušenost, popř. nedokonalost. Doslovně lze tedy dyslexii přeložit jako poruchu práce se slovy, v našem případě pak poruchu v psané formě řeči a v jejím přijímání, tedy čtení.
Co si konkrétně pod těmito termíny můžeme představit?
Především dítě, oplývající průměrným, často i nadprůměrným intelektem, které je však limitováno v oblasti čtenářských dovedností. Důvodem je deficit v oblasti rozpoznávání slov, pravopisu a dekódovacích schopností. Neurobiologický původ pak naznačuje, že se jedná o problém na biologickém základě, konkrétně v propojení mozkových hemisfér a jejich spolupráci, nutnou jako předpoklad ke zvládnutí čtenářských dovedností. Jde tedy o problém konstantního charakteru, jehož následky lze jen regulovat a zmírnit, obtíže však nikdy zcela nevymizí.
Tvrzení, že je možné z dyslexie vyrůst je velmi nebezpečné.
Mnoho rodičů, jejichž děti jsou skutečnými dyslektiky odradí od včasného zásahu a potřebné pomoci. Spousta z nich může řešení problému odsouvat se slovy „ vždyť z toho jednou vyroste“. U dyslexie je však velice důležitá včasná intervence. Čím starší dítě podstoupí reedukaci, tím obtížněji bude náprava probíhat.
Mít doma dyslektické dítě je pro rodiče skutečnou zkouškou jejich trpělivosti. Dítěti se musí denně intenzivně věnovat a prvotní neúspěchy jsou značně frustrující. Díky zvýšenému úsilí, které jsou tyto děti nuceny celý život vykazovat, jsou však v dospělosti mnohem výkonnější, než jejich vrstevníci bez handicapu. Zároveň mají, v důsledku odlišného propojení mozkových hemisfér, schopnost nahlížet na věci z jiných úhlů pohledu a bývají velice kreativní.
Takže taková dyslexie, vlastně nakonec nemusí být vůbec špatná, i když sžít se s ní člověku chvilku trvá a neobejde se bez bolesti.
Jak je vidět, stejně jako u všeho, záleží jen na tom, jakýma očima se člověk na danou věc dívá.
