Tak nám zabili Jana Ámose, paní Müllerová… aneb najde se lékař pro nemocné české školství?

V posledních pár desetiletích zaznamenalo lidstvo mimořádný pokrok v mnoha oblastech. Srovná-li člověk první mobilní telefony, svou velikostí směle konkurující dnešním stolním počítačům, s těmi současnými, velikostí tatranky, 

nebo naopak miniaturní televizory, u kterých musel člověk sedět na metr, aby dobře viděl neostrý černobílý obraz, s dnešními televizory, podobající se malému kinu, porovná-li současné možnosti medicíny, plastické chirurgie, psychologické poznatky atd. s těmi jen pár let starými, zjistí, že vývoj za poslední čtvrtstoletí je jedním z nejrychlejších v historii.

Zda je to v pořádku a přináší to jen pozitiva, o tom by se mohla napsat spousta dalších článků. Já bych ten svůj dnešní ráda věnovala školství, které na rozdíl od výše zmiňovaných oblastí stagnuje, nebo výstižněji -  nachází se v regresi.

A je to škoda, české školství mělo vždy ve světě nadstandardní pověst.

Pominu-li inkluzivní vzdělávání, které vnímám jako zpátečnický krok a zaměřím-li se pouze na běžné vzdělávání průměrných dětí, neubráním se dojmu, že ani zde není vše ideální.

Snad každá oblast lidského života se snaží přizpůsobovat svůj vývoj dobovým trendům, potřebám a zvyklostem.

Školství však jako by bylo slepé a hluché.

Na nové požadavky, jež dnešní doba přináší, absolutně nereaguje. A tak jsou děti stále nuceny cpát si do hlavy neskutečný objem zbytečných informací. K tomu, aby uspěly na výbornou, musí mnohdy znát podrobnosti ze světa hmyzu, umět na slepé mapě ukázat stovky nevýznamných míst, které v životě nenavštíví, ale mnohdy o nich ani neuslyší, učit se zpaměti letopočty a tak bych mohla pokračovat na dalších dvou stranách.

Otázka je, k čemu dětem tyto informace jsou? Respektive, k čemu je dobré, že si je dítě nahustí do hlavy, po dobu pár dnů si je uchová v paměti a po napsání testu, popřípadě zkoušení je s klidným svědomím vypustí a na konci školního roku už neví 90% z nich?

Osobně tento styl výuky vnímám nejen jako neúčelný, ale doslova jako ztrátu času.

Co je dítěti platné, že umí na slepé mapě umístit africkou vesnici, jejíž jméno většina populace v životě neslyšela, když neumí pracovat se zdroji informací? Chybí mu kritické myšlení, kreativita a není schopné kultivovaně vyjádřit vlastní názory, pokud vůbec nějaké má? Jak své znalosti získané na základní škole použije ve svém budoucím životě? Domnívám se, že nijak.

Na prvním stupni základní školy vypadá situace o trochu lépe. Nechybí zde jasná koncepce a především tematická provázanost. Na druhém stupni je to však jen o tápání a chaosu. A to zde dítě stráví nesmyslné 4 roky, ve kterých získá totožné výstupní znalosti, se kterými odcházely ze základní školy dřívější ročníky po osmi letech povinné školní docházky.

Už mně, jako dítěti, chyběla ve škole propojenost jednotlivých předmětů, tak aby byl člověk schopen pochopit souvislosti a vnímat dílčí informace jako smysluplný celek.

V minulých dnech jsem byla nadšena zprávou, že Finsko má přesně toto v plánu. 

I já jsem byla ve školních letech frustrovaná z profesora biologie, který požadoval znalost všech možných nerostů, včetně jejich chemického složení. I když jsem látku tehdy úspěšně zvládla, dnes si z ní nepamatuji vůbec nic a nevzpomínám si, že by mi to někdy v životě chybělo.

Podrobná znalost konkrétních vědeckých disciplín by měla patřit na vysoké školy, kde už je člověk vyprofilovaný a daný obor si zvolil z toho důvodu, že se mu chce v životě odborně věnovat, zde jsou určitě všechny tyto vědomosti nutností.

Ne každé dítě na základní škole totiž všechny tyto informace využije. Pokud se již od dětství o určitou oblast zajímá, veškeré poznatky má již dávno v malíku, díky studiu jiných zdrojů než jsou učebnice.

Mezi další pedagogické stereotypy některých kolegů, které ve školství vnímám a nad kterými se často i zamýšlím z psychologického hlediska, patří jakési a priori negativní očekávání. Tedy situace, kdy se pedagog nesoustředí na žákovy vědomosti, ale spíše nevědomosti. Často také vytváří takové podmínky, aby dítěti možnost úspěchu co nejvíce ztížil, nebo dokonce znemožnil.

A to vše navzdory tomu, co téměř každý pedagog sám o sobě hlásá. Půjde-li se ucházet o pracovní pozici, v jeho motivačním dopise zcela jistě najdeme hesla, jako jsou kreativita, individuální a vstřícný přístup, atd. Bohužel u většiny z nich zůstává pouze u těch prázdných, dalo by se říct populistických frází.

Je zcela evidentní, že by naše školství potřebovalo pořádnou léčebnou kůru. Především tedy pedagogové jako jednotlivci. Jsou to totiž oni, kdo podobu škol vytváří a někteří si zkrátka bez ohledu na to, co se kolem nich děje, jedou stále ve svých zajetých kolejích a přes ten rámus staré lokomotivy neslyší naléhavé volání po potřebné změně.