Hodnocení dnešních školáků

Hodnocení dětí je velmi individuální záležitostí. To, co jeden pedagog ohodnotí jedničkou, jiný by známkoval trojkou. Nakolik je pak takové známkování objektivní a jakou má vypovídající hodnotu? A co jeho dopad na dítě? Je lepší známkovat přísně nebo raději mírněji? V této problematice nalezneme spoustu otázek, které si každý pedagog zodpoví zcela jistě odlišně.

Jak to vidím já?

Předně je potřeba rozdělit hodnocení na dva základní druhy, jimiž se pedagogové ve své praxi řídí. Jde o hodnocení založené na sociální normě - normativní, kdy je výkon každého žáka srovnáván a hodnocen v porovnání s ostatními.

A hodnocení individualizované, kdy jsou výkony jednotlivce srovnávány s jeho vlastní normou – sebe se sebou samým.

Já osobně se přikláním spíše k hodnocení individualizovanému v kombinaci s kriteriální normou (kladoucí důraz na dostačující úroveň výkonu a prokazující zvládnutí látky, s možností pokračovat v navazujícím učivu). Tím spíš, že jsem pedagogem v první třídě, kde spatřuji jako hlavní cíl především motivaci dětí a vytvoření kladného vztahu ke škole. Pro vytvoření pozitivního vztahu ke škole a také k sobě samému, je důležité mít možnost zažít úspěch, což normativní hodnocení umožní vždy jen těm nejlepším žákům, kterých je dle Gaussovy křivky zhruba dvě procenta.

A co těch zbývajících 98 procent dětí? Je správné, aby byly hodnoceny vždy jen průměrně nebo podprůměrně?  U takových zákonitě dojde k velmi brzké rezignaci. Své neúspěchy si zdůvodní slovy - jsem hloupý, na to nemám… a s touto skutečností se smíří.

Těžko pak nalézají ve výuce zalíbení a v sobě samých motivaci k učení.

Bohužel, převážná většina pedagogů hodnotí děti na základě zvyklostí, jež si sami jako děti prožili, tedy normativní formou.

Líbí se mi přirovnání Mgr. Roberta Čapka Ph.D, autora mnoha pedagogických publikací, který tvrdí, že učit moderně a hodnotit postaru, je jako rvát na nové auto staré pneumatiky. Téměř každý pedagog vám dnes bude tvrdit, že jeho přístup k dětem je individuální, na základě současných pedagogických trendů.

Přesto však při hodnocení dětí vychází ze srovnání s ostatními. Co je na tomto přístupu individuálního? Vždyť právě hodnocení je tím individuálním přístupem. Připadá mi směšné a neprofesionální hodnotit dítě za něco, co neumí. Jak jsem již zmiňovala ve svých předešlých článcích, týkajících se individuálního přístupu k dětem, je nutné brát zřetel na individuální osobnost dítěte a jeho vývoj.

Pokud mám ve třídě dítě se zpomaleným vývojem CNS, projevující se v určité oblasti, snažím se mu zadávat práci, u které vím, že má možnost ji zvládnout a být v ní úspěšný. Když takové dítě dostane jedničku a je pochváleno, značně stoupá jeho vztah ke škole a vnitřní motivace k učení. Spolu s tím pak přicházejí i výsledky. Neustálé srovnávání výkonu jednotlivých dětí vede ke stále se opakujícím porážkám a neúspěchům, jež mají negativní dopad na vztah dětí ke vzdělávání.

Co si málokterý pedagog uvědomuje, nebo i nerad přiznává, je přítomnost takových faktorů ovlivňujících výkon žáků, jako jsou Haló efekt, Pygmalion efekt a Golem efekt.

Tyto faktory hrají v hodnocení dětí, jejich chování a výsledcích velmi významnou roli.

Díky haló efektu, nazývaném též efektem prvního dojmu, mohou být dítěti učitelem nespravedlivě přisuzovány negativní, nebo naopak nepřiměřeně pozitivní vlastnosti, které ve skutečnosti nemá. Např. dítě se zanedbaným zjevem může být zařazeno do kategorie méně schopných jedinců, nebo naopak dítě s brýlemi a kultivovaným projevem bude vnímáno jako nadprůměrné. Vlivem učitelova jednání, vycházejícího z prvotního dojmu, se dítě často naučí učitelovo očekávání naplňovat.

Dítě, ke kterému učitel přistupuje jako k méně schopnému, se jako méně schopné začne projevovat a naopak dítě, ke kterému učitel přistupuje s vysokým očekáváním, bude mít výborné výsledky. Pozitivní očekávání se nazývá Pygmalion efekt, neboli sebenaplňující proroctví. Kdyby učitelé přistupovali ke každému žákovi s pozitivním očekáváním, množství jedničkářů a aktivně pracujících žáků by markantně stouplo. Vzpomeňme na dílo George Bernarda Shawa Pygmalion, podle nějž dostal tento efekt pojmenování.

Jakým vývojem dokázala během půl roku projít Líza Doolittlová…

Z nevzdělané dívky, pocházející z nejnižších vrstev se stala vznešená dáma s perfektní výslovností, která okouzlila londýnskou smetánku.

Proto prosím, kolegové milí, najděme v sobě každý z nás alespoň kousek profesora Higginse a dopřejme dětem radost z „povinné“ školní docházky a vzdělání.