Včera večer jsem poslouchala krásnej Cukrfree podcast o smrti s Veronikou Hurdovou, jíž zemřel manžel, když čekala třetí děťátko.
I když jsem si vždycky myslela (nebo jsem to aspoň tvrdila), že se vlastní smrti nebojim, protože věřim, že smrtí vše nekončí a narozením nezačíná, při poslechu jsem si uvědomila, že se jí bojim strašně moc.
Možná je to strachem, že se o moje děti nikdo nepostará tak dobře jako já, možná tim, že je chci vidět vyrůstat a při představě, že by to bylo jinak, se mi svírá žaludek a derou slzy do očí. Je celkem úleva si to aspoň přiznat.
U nás doma se o smrti moc nemluvilo. Když jsme na tohle téma s bráchou narazili, většinou nás maminka umlčela slovy, že o těchhle věcech se nežertuje nebo dokonce nemluví. Vlastně jí rozumim, když mi Daníček řekne, že kdyby skočil z okna, zabil by se, napřed mu samozřejmě řeknu, že ano (to proto, aby to nezkoušel), ale hned poté se mi dere na jazyk, ať toho nechá, ať o takových věcech vůbec nemluví, protože jen letmá představa je bolestivá natolik, že se s ním o tom zatím bavit nedokážu. Ale při poslechu podcastu jsem si uvědomila, že to nejspíš není dobře.
Zaprvý proto, že smrt je přirozenou součástí života a je prima nedělat z ní tabu aspoň doma. Čím víc mu (a i sobě) tohle téma budu zakazovat, tím většího strašáka z ní udělám.
Ale zadruhý - a to především - proto, že počítat se smrtí jako s každodenní eventualitou může bejt ohromně přínosný. Veronika v rozhovoru vypráví příběh, ve kterém se ptáček každý den ptá: „Co když dneska je ten den, kdy zemřeš?“ A když si tu otázku položim, je mi zle. Ale myslim, že by bylo fajn si tohle téma zpracovat a místo nevolnosti tak pracovat s jasnějším určením priorit. A v tomhle světle i s úplně jinym náhledem na každodenní situace. A taky by bylo určitě dobrý, nepěstovat podobný trauma ze smrti i ve svých dětech.
Žít každej den, jako by byl poslední, nemusí bejt strašný klišé, který vede k nekonečnýmu veselí, může to bejt prostě jen smíření se světem, jakej je, víc klidu, míň hádek a křičení kvůli kravinám a víc vděčnosti a pokory.
Máte někdo zkušenost s prací s tímto strachem? Co Vám pomohlo?
