(8/11) Další díl novely o šikovném podvodníčkovi, o lásce, ale hlavně o zmařených iluzích a o domácím násilí. Autobiografické vyprávění o tom, co může potkat každého...
4. Bude svatba
Týden pomalu končí, je neděle a dokonce Apríl. Já a Patrik večeříme v indické restauraci v historickém jádru města. Je nenápadná a ne zrovna vkusně zařízená. Vaří tu ale skvěle. Chtěla jsem ho sem vzít. Vlastně docela nedávno jsem četla na internetru recenzi od jedné indické studentky, která právě tento podnik navštívila. Taky si zdejší kuchyni chválila. Psala, že chuť jídla je autentická, příjemně kořeněná, ale dekorace jsou zralé akorát tak na bollywodskou parodii s názvem Orient pro pamětníky. Zcela věřím, ale je mi to jedno. Od místní Kuřecí kormy a placek Khurmi Nan mě neodradí ani u dveří stojící růžový plyšový slon s květinovým věncem kolem krku. Za tu dobu, co se vídám s Patrikem, jsem mu poctivě ukázala celé své rodné město. Je z něj nadšený. Nechci ho podceňovat, ale myslím, že úplně největší radost nemá z naší vysoko hodnocené architektury, bohaté zeleně či pestré kultury, ale jásá zejména z velkého počtu čerpacích stanic s různými druhy myček. To je jeho. Toto se nezměnilo, stále několikrát týdně myje a leští auto. Teď, když nejezdí do práce, tak tráví po různých pumpách i celé dny. Dobírám si ho, že tam bez tak jen pije kafe a kouká po ženských zadcích, ale vím, že ne. Už jsem tomu přišla na kloub. To, že lpí na svém precizně vyladěném BMW E46 320D, o kterém říká, že je poslední poctivý bavorsko, co se vyrobilo, to je jistý. Hlavně ale, on je rád mezi lidmi, rád se předvádí, rád poučuje a rád navazuje obchodní známosti. Místo, kde se schází stejní nadšenci do aut jako on, tam je ve svém živlu.
V restauraci jsme skoro sami, ale přesto čekáme víc než hodinu. Starší Ind konečně přináší objednané jídlo. „To byla doba. Děkuju.“ Patrik si přebírá svojí porci a bez váhání se do ní pouští. Ještě, že mu obsluha nerozuměla, nebo nezdálo se, když s úsměvem odešel. „Nespěchají no, jiná kultura. To musíš tak brát.“ Zmírňuji napětí. „Teda to je žrádlo. Ty vážně víš, co je dobrý." Bezva, jsem ráda, že mu chutná. Bude v dobrém rozpoložení a o to víc si užije mé překvapení. Jo, přesně tak, překvapení. Sama to sice nesnáším, ale dnes je výjimečný den, dnes překvapuji já. Jsem totiž těhotná a je to tutovka. Provařila jsem se už ve všech lékárnách široko daleko, protože tolik těhotenských testů asi jedné osobě ještě nikdy neprodali, ale nevadí. Je to tam. Absolutně nechápu, že jsem to vydržela několik hodin nerozkecat. To se mi vůbec nepodobá. Ví, to jen Martina, té jsem to samozřejmě volala.
Patrik přetrhne mé přemýšlení překvapivým dotazem. „Alí, dneska jsem hledal ve skříni montérky, chystal jsem si je na odpoledne, že přezuju mamce kola, jak chtěla, a něco jsem našel ve skříni.“ „Co jsi našel?“ „No tak Alice, nic tě nenapadá?“ „Ne.“ „Tak já ti to řeknu. Našel jsem bouchačku. To je jako pravá jo? A tvoje?“ Tak to zírám, jak ji vyšťoural? „A sakra, jo jo, zapomněla jsem. Chtěla jsem jí už několikrát dát k tátovi do trezoru. To bych vůbec neměla, mít ji jen tak venku, to je o hubu.“ „Tak to je fakt pistole? A funkční?“ „Je to Walther P99, nebo taky plasťák, jak se tomu někdy hanlivě říká, ne každý je její fanoušek. A jo, je to moje pistole. Koukej.“ Vyndávám z kabelky peněženku a z ní platný zbrojní průkaz i průkaz zbraně na mé jméno. „Dělala jsem si zbroják vloni, táta to chtěl. Lovecké zbraně sbírá a přál si, aby měl ještě někdo v rodině zbroják, kdyby se s ním něco stalo. Jen tak, pro sichr. Já tomu nijak neholduju, sem tam jsem si vystřelila. Nejde mi to. Bojím se toho a mám velký respekt, když jsem viděla na střelnici, co to dokáže.“ „No jasný, chápu, ty vole, tak to je pravá bouchačka. To jsem čuměl, když jsem ten kufřík viděl mezi spoďárama. Ty taky nic neřekneš. Čekal jsem nějaký erotický pomůcky, ale tohle ne. A jako jsou tam i náboje. Zkoušel jsem ji nabít.“ „Cože? No to snad ne! To mi neříkej ani ze srandy.“ „Jéé, byl jsem na vojně ne, sborka, rozborka, na tom nic není, to se nezapomíná.“ Čepýří se, ošívá a tváří jako mistr světa, který byl právě obviněn z něčeho tak banálního, jako například, že si neumí zavázat tkaničky. Já jsem ale nefalšovaně rozhozená. „To nesmíš, to fakt ne. Dám ji tátovi do sejfu, hned jak přijedeme, jsem ráda, že jsi mi to připomněl. Fuj, dost o zbraních, jiný téma, teď chci mluvit o něčem úplně jiným. Úplně. Prosím!“ „Dobře, ale ty dlouhý vlasy na průkazce ti sluší. Bych tě nepoznal.“ Patrik se tématu o objeveném pokladu v mé šatní skříni vzdává jen velice nerad, ale nakonec ustoupí a rozpačitě mě vyzve, ať mu konečně řeknu, co mám na srdci.
Ano, přišel můj čas. Den D, hodina H, mých pět minut slávy. Teď mu oznámím, že navzdory všem obavám z toho, že nemůže mít děti, jedno čeká. A právě se mnou. Digitální test ClearBlue jehož display ukazuje zřetelné a jasné plus spolu s informací, že těhotná jsem 1 – 2 týdny, mám celou dobu v kapse u bundy. Teď přišla ta chvíle. „Miláčku, sice to byla podle tebe hra, sice možná nemůžeš mít děti, ale tahle malá věcička říká něco jinýho.“ Pokládám test před Patrika a ani nedutám. „Co to je?“ „Pozitivní těhotenský test.“ „To je blbost, to je nějaký vtip, ne?“ „Není, testovala jsem to několikrát, Martina je svědek.“ Patrik vyskočí, zvedne mě ze židle a začne objímat a pusinkovat tak divoce a vesele, že to musí působit jako scéna z nějakého kresleného animáku od Disneyho. To je reakce. Žádný kyselý obličeje a zpruzený řeči o nepřipravenosti, jak to mám nedávno za sebou, naopak. Ne všichni muži jsou stejní a ne vždy se musí jen smůla lepit na paty. Karta se obrací. I já se dočkala své pohádky. Pozdě, ale přeci.
Když Patrik dostatečně projeví svojí radost a vybouří nadšení, sedne si zpět na své místo a zcela vážně povídá. „Tu zmalovanou boxerskou rozhoďnožku sem netahej. Toho jejího střízlíka bych rozsekal kdykoliv, šampión. Počkej, ještě jednou, takže dítě, aha, a je to jistý?“ „No není, samozřejmě, je příliš brzy, všechno se uvidí, musím na vyšetření, ultrazvuk, testy, nikomu zatím nic neříkej. V prvním trimestru se může stát cokoliv.“ „V prvním čem? Kapku, rychle. To musím zapít. Pijou vůbec Indové?“ „Nevím, asi moc ne, a řídíš, že ano. Já tvý auto řídit nebudu.“ „To bych taky nepřežil. Bavorsko se nepůjčuje. Jedna kapka, panák, jak vy říkáte, a moje proporce, pohoda. Já budu táta, táta. To je nádhera. Jsem dobrej. Chlapák. Jeden pokus a kluk už je na cestě.“
Další zamračené pondělí, déšť vytrvale bubnoval celou noc do okenního parapetu a spalo se jedna báseň. Vůbec se mi nechce vstávat. Počasí, že by psa nevyhnal. Jak je to dlouho co jsem si neudělala pyžamový den? Den, kdy se z postele vstává jen tehdy, když se jde pro jídlo nebo na záchod. Den, kdy se nevytáhnou okenní rolety, nezapne telefon a jen se válí u různých filmů, které člověk průběžně kupí na disku s tím, že si je jednou určitě pustí. Tak podobně neproduktivní den jsem nezažila roky. Dnes ráno k tomu to pošmourno dokonale vybízí. A hele, místo vedle mě v posteli je ustlané. Kde je Patrik? Vycházím z ložnice a rozhlížím se. No ne, on sedí v pracovně u počítače. „Bože, co tady děláš? Je čtvrt na sedm ráno.“ Patrik se otočí na černé kolečkové židli, usměje se a dostrká se s ní až ke mně. Obejme mě kolem pasu a hlavu pokládá na břicho. „Já vůbec nespal. Nejdřív jsem byl na klubu a potom jsem nám hledal nový rodinný auto. Tam budeme vozit malýho bobina, miminko, musíš mít větší auto na kočárek.“ Pusinkuje mi břicho. Takhle opilej je nesmírně boží. Dívám se po místnosti, na stole vidím dvě prázdné plastové láhve od piva a, a no tak to je konec! No to ne. „Ty jsi otevřel a vypil moje pravý šáňo?“ „Už to tak bude, lásko.“ Směje se a jezdí kolem mě na židli. „To byl dárek a šetřila jsem si ho na mimořádnou událost.“ To mě mrzí. Tolikrát jsem odolala a neotevřela ho. Teď ani nevím jak chutná. Zlobím se, ale zároveň se musím smát, co tu po ránu dokazuje. „Co je mimořádnějšího, než to, že budu táta. Slavím sám, když to nemůžu nikomu říct. A vůbec, pojď na to. Hned.“
Sex ráno je něco strašnýho. To aby si člověk nařídil budík dvoufázově. Při prvním zvonění bych vyběhla super tiše do koupelny vyčistit si zuby, to zaprvé. Potom se jemně nalíčit, aby to vypadalo zcela přirozeně. Něco ve stylu fotek celebrit bez make-upu, které plní internet. Učesat se, samozřejmě, trošku navonět a šup naaranžovat se do postele. Při druhém zvonění je potom potřeba se začít protahovat, zívat a divit se, že už je ráno. Tak asi tak. Sex po ránu je nezbytná součást všech romantických filmů, což je stejně tak blbý, jako že při první puse musí vždycky pršet. U toho se může rozplývat jen ta, která sex po ránu nikdy neměla. Co bych ale pro Páťu neudělala, že. Na to už si zvykám. Pro něj jsem schopná hodně slevit ze svých zásad. Navíc teď, když vím, že jsme navždy spojeni a budeme se brát. Teda to se jen domnívám samozřejmě, ale myslím, že je to jistý.
Je po všem a ještě ležíme chvíli v posteli. Patrik mi vysvětluje, že si mám vážit tak chtivýho partnera, protože nezná ženskou, kterou by ten její každý den takhle hezky před prací uvolnil a nastartoval. No, nevím, jestli je to takový terno, ale dobře. Musím se obléknout a vyrazit. „Alunko, teď ti musím něco říct já. Budeme rodiče, to je vážný, už nechci mít před tebou žádný tajemství.“ Zpozorním a netrpělivě čekám, co z něj vypadne. Nemám nejmenší tušení, co to může být. „Co kdyby bylo něco, v čem jsem ti lhal?“ „Tak já nevím, záleželo by na tom, o co by šlo.“ „V něčem jsem ti lhal a už ti lhát nikdy nechci. Nikdy. Žádný tajemství.“ Jsem jako na trní. Co to jen bude? „Řekni to a nenapínej.“ „Jsem opilej, proto ti to povím. Co bys řekla na to, kdybych byl trochu mladší, než jsem tvrdil? Byl by to problém?“ „Mladší? Jak jako mladší? Tvůj profil Patrik34, jsi o tři roky starší než já, ne?“ „Ne.“ Aha, tak z toho jsem jelen. Je mi lhostejný, kolik mu je, jen nechápu, proč mi celou dobu neřekl pravdu. Bavili jsme se o spoustě osobních věcí, měl k tomu tolik příležitostí. Je to škoda. „Alice, teď vážně. Miluju tě a nechci tě ztratit. Přidal jsem si na netu, protože mám rád starší ženský, vždycky to tak bylo. Je mi 28, za dva měsíce 29. Jsem o dva roky a něco mladší než ty.“ Jsem stále zaskočená, ale už se začínám bavit. Tak já nikdy nechtěla mladšího chlapa a stejně ho mám. To je gól. No, co už teď. Jak vidím, je to úplně jedno a byl to celou dobu zbytečný předsudek. „Jsem ráda, že jsi mi to řekl, taky před tebou nemám žádný tajemství.“ „To je dobře, že jsi to tak vzala, teď už bude jen dobře. Už ti nic netajím.“ „Fajn, jdu do práce. Pusu a koukni na nějaký ty inzeráty na práci, už to chce něco co nejdřív sehnat. Pa pa.“
V týdnu jsme to stejně nevydrželi a rodičům naše sladké tajemství vybalili. Jen těm mým, u svých Patrik trval na tom, že jim to dojedeme říct osobně. To nás čeká o víkendu. Máma s tátou se tvářili poměrně zařezaně, nedivím se, tak brzy by podobný vývoj čekal málokdo. Jenže my už zkrátka akční dvojice jsme. Držíme se hesla, že není čas ztrácet čas. To máme společné. Jak mi vždycky říkala máma: „Ty se bavíš, ale okolí je z tvých náhlých rozhodnutí celý život permanentně na mrtvici.“ Možná na tom něco bude, ale tentokrát to nebylo tak zlý, žádná mrtvice se u nikoho nekonala. Navíc mi není patnáct, ale jednatřicet, to je jedna věc a hlavně, Patrik si mě chce vzít. To taky bylo jediné, co je oba celkem uklidnilo. Ne sice tak, jak jsem si to představovala, ale v rámci možností.
Jsem v práci a učím. Blíží se víkend a s ním Velikonoční pondělí. Sváteční nálada se nedá nevnímat. Velikonoce jsem jako náctiletá považovala za nejúžasnější svátky roku. Na vesnici se to prožívalo enormně. Kluci jezdili ve velkých partách s ručně upletenými pomlázkami a nevynechali žádný dům. Barvily jsme přes sto vajec a na všechny mašle poctivě vyšívaly monogramy. Bylo to úžasně erotický ve své kouzelné nevinnosti. Dnes jsou všichni vrstevníci lenoši líní a nikdo k nikomu nechodí. Z příměstských vesnic se každoroční koledování pomalu a jistě vytratilo. Nebo, že bych já byla definitivně za zenitem? Že by velikonoční atmosféra bujela vesele dál, jen už se mě to prostě netýká? Jo jo, to je taky možný. Každopádně ať tak či onak, volným dnem nepohrdnu, stejně jako každý.
Stojím před studenty, snažím se ještě na pár minut udržet jejich pozornost, protože látku, kterou je Paretova analýza v praxi, je podle mého moc užitečné vnímat. Periferně si nemůžu nevšimnout, jak můj telefon, který má poctivě vypnuté vyzvánění, stále střídavě svítí nebo bliká a je mi jasné, že se mi někdo snaží vytrvale dovolat. Kdo jiný by to byl, než Patrik. To je telefonista. Od té doby, co má díky mně výhodný paušál, tak už mobil nedá z ruky. Musím mu hned zavolat zpět. Vypadá to naléhavě, takže zadávám samostatný úkol, beru telefon a vycházím na chodbu.
„Páťo, já jsem dřív nemohla.“ „To je konec, už jsem chtěl volat k vám do školy, co je s tebou? To nepochopím, tohle není možný, já tu panikařím, jestli se něco nestalo.“ „Tak jsi normální? Já to nedělám schválně, prostě nemůžu přednášet a u toho si vyřizovat soukromý hovory, to snad dá rozum.“ „No dobře, dobře, ale proč ti volám. Alí, prdelko moje, mluvil jsem s mými rodiči, jsme pozvaný na Velikonoce na oběd. To bude fajn, ale říkal jsem si, že když už jim řekneme o mimču, tak bys měla mít prstýnek, ne? To by se docela hodilo.“ „Aha, jako zásnubní?“ Usmívám se. „Jakej asi jinej. Jenže jsem zoufalej, protože jak jsem dal výpověď, tak jsem je tam dost naštval a ještě nemám výplatu. Nemám ani korunu. Zatím. Oni mi to pošlou, to se můžeš spolehnout, ale zatím nemám na to, abych ti koupil prstýnek, jakej by sis zasloužila. A já ti ho koupit chci. Krásnej. Klidně i takovej ten tvůj styl výstřední, jak se ti to líbí. No co mám dělat? Co mám asi tak dělat, nevíš?“ „Nevím, registroval ses už na úřadu práce? To udělej, kvůli zdravotní pojišťovně a taky sociálce. Po něčem se rozhlížej nebo si zařiď živnosťák a začni legálně podnikat.“ „No jo no, jo, já vím, o tom si promluvíme pozdějc, ale teď bych chtěl dodržet tradici a požádat tě o ruku, jak se sluší a patří. Zařídím, aby ta poslední výplata přišla na tvůj účet, ale teď bych Alunko potřeboval založit.“ Cože? Už jsem mu dala 2,5 tisíce na 100l benzinu, z kterých jsem zatím viděla jen jeden kanystr, má zařízený paušál na mé jméno, čím dál častěji platím naše nákupy i zábavu já a teď chce dokonce půjčit? To se mi vůbec nelíbí. To by muž od ženy chtít neměl nikdy a za žádných okolností. To teda ne. No jo, ale je to na zásnubní prsten pro mě. To je od něj zase úžasný gesto, že mi ho chce koupit. Myslím, že už na to musím koukat, jako na naše společné peníze, když za nějaký ten měsíc budeme s největší pravděpodobností tři. Tak pro tentokrát to udělám. „Kolik?“ Ptám se, ale tón jsem výrazně změnila, aby pochopil, že se mi to nelíbí a že to dělám velmi nerada. „Tak asi deset tisíc.“ „Na prstýnek?“ „Ne, to ne, ale kdo ví, kdy ty peníze dojdou, ať mám nějakou korunu. Musím z něčeho žít, že jo.“ „Dobře, vyberu a dám ti je doma. Teď už musím jít.“ „Lásko, miluju tě, a abych se ti nějak odvděčil, zítra tě zvu na Petřín. Výlet ve velkým stylu, tak večer a nezapomeň ten bankomat, pusu.“ Odměřeně se loučím a pokládám telefon.
Vracím se zpět, snažím se nějak smysluplně ukončit dnešní probíranou látku, ale myšlenky se mi stejně stáčí k Patrikovi. No není to mazec, vždyť já si vlastně koupím svůj zásnubní prsten. Ne Alice, takhle se to nedá brát. Nesrážej to, on je jen dočasně ve špatné situaci, chce tě požádat o ruku a nemá prostředky. To se dá pochopit. No jo vlastně, vždyť když se to tak vezme, tak jsem to byla já, kdo měl největší zájem na tom, aby se přestěhoval k nám. Mně by se na malé město nechtělo. Přinesl oběť a všeho se vzdal. Nebudu bazírovat na detailech, podstatný je záměr, a ten je ušlechtilý. Ušlechtilý a romantický. Požádá mě o ruku. Ách, to je přeci bájo.
