Z deníku šestatřicítky

4.6

Nedělní odpoledne trávím nalepená na okně a trhnu hrůzou. Pustila jsem totiž malou ven se dvěma osmiletými kluky. Šli si hrát někam do vesnice. Příšerný pocit. Je neskutečný, jak se doba změnila.

Dřív, když jsem byla malá já, bylo normální u někoho zazvonit, půjčit si cizí bezbranné miminko v kočárku a vozit ho. A oni nám ty děti normálně a bez obav půjčovali.

Byli jsme tehdy venku od rána do večera, lítali všude a nikdo to neřešil. Teď vyšla má čtyřletá dcera sama ven a já mám pocit, jako kdybych jí dovolila přejít po laně nataženém nad hlubokou propastí, a to samozřejmě bez sebemenšího jištění.

Jednou to přijít muselo. Jednou zkrátka přijde den, kdy své dítě musíte nechat jít někam samotné a nezbývá než mu věřit a doufat, že jste ho vychovali dobře.

Tento víkend byl poměrně poklidný. Včera u nás byli bráchovi kluci, synovci sedm a čtyři roky. Nechtěla jsem, aby celý pobyt u babičky proseděli u počítače a tak jsem vymyslela, že pro ně připravím šipkovanou. Taková ta cesta lesem za pokladem, jak rozvěsíte červené fáborky z krepáku, napíšete úkoly a na konci schováte poklad. No jo, jenže doba se vážně změnila.

Městské děti neumí chodit do lesa a co víc, vůbec po tom netouží. Šipkovaná se nakonec sice uskutečnila, ale jedno dítě jsem přivedla zpět celé od krve, protože proběhlo ostružiním, druhé nedalo z ruky mobil s rozehranou hrou a třetí mělo panickou hrůzu z mravenců. Stále jsme museli vyklepávat boty, jestli tam nějaký mravenec nevlezl. Já přišla totálně splavená a s klíštětem na kotníku. Tak to úplně nevyšlo.

Moje dcera umí být pěkně protivná, ale vždycky mě spolehlivě odzbrojí svojí bezbřehou fantazií. Úplně nejvíc mě baví to, jak si vytváří nová pojmenování věcí, když někdy neví, jak se něčemu říká. Slovotvůrce z románu F. L. Věk známý svojí čistonosoplenou, knihovtipníkem a sestromužem by z ní vyloženě jásal. Dnes například u oběda řekla, že by chtěla přidat bramborovou kaši, ale ne to bludiště, které jí vůbec nechutná. Asi vteřinu mi trvalo, než mi došlo, že smotaný šnek z vinné klobásy napíchnutý na špejli skutečně jako bludiště vypadá.

Taky už vím, které šaty jsou ty skluzavkové. Jsou to přece ty s proužky. Zuby si čistíme zubáčkem a když je horko, pustíme otáčku, aby nám hezky rozvířila vzduch.

Fantazie se netýká jen slov. Poslední pracovní den ráno jsem Domče slíbila kino, ale odpoledne se ukázalo, že pro děti prostě aktuálně nic neběží. Bylo horko a páteční odpoledne, zkrátka kde nic tu nic. Těšila se a tak jí to pochopitelně rozčíslo.

 "Mamíí, to není fér, jak to, že dnes nic pro děti nedávaj. To ne! To takhle nenechám. Jedem tam a hned! Vezmu velkej kaktus, oni se o něj popíchají, daj ruce pryč z tý promítačky a pustíme si, co chcem!"

To nevymyslíš.

Sakra, už je půl hodiny pryč. Pokusím se myslet pozitivně. Hlavně klid!

Včera jsem po krátké podvečerní grilovačce s rodiči objevila v ledničce sedmičku bílého, tak jsem ji z dlouhé chvíle celou vyžahla. Výborný Tokaj, který jsem si přivezla z březnové Budapešti s Lukášem.

Jak jinak může osamělá sobotní noc dopadnout, než že to skončí na Tinderu.

Poznala jsem tam zajímavého čtyřicetiletého hezouna jménem Michal, který bydlí nedaleko. Žije sám a hledá vážný vztah. Psali jsme si pár hodin a bylo to hezký. Dala jsem mu své číslo, což hbitě využil.

Už dnes mi stihl zavolat a pozvat mě na kafe. Zatím jsem to zahrála do autu, ale možná se dřív nebo později odhodlám a půjdu.

Překvapilo mě, že mi celkem bez okolků začal líčit různé své zdravotní problémy. Na fotce vypadá dobře, vysoký, mohutný, moderně oblečený usměvavý týpek, ale holt prostě čtyřicítka na krku. Nějak jsem si nezvykla, že už jsem sklouzla do věkovky, kde nemoci začínají být běžným konverzačním tématem. Letí to, letí.

Taky tam na mě mezi všemi těmi profily vykoukl jeden s fotkami Matěje Homoly. Sranda. Kdyby člověk nevěděl, že je z kapely Wohnout a je otcem dcery Dary Rollins, tak ho vykřížkuju raz dva. Takovej hubenej vyžilej skrček, ale jako takhle jsem mu ten like dala. Trocha legrace nikdy neškodí, ať už je to on nebo nějaký vtipálek, co si někde stáhl pár jeho fotek.

Dnes ráno jsem hned po probuzení sjela do vedlejší vesnice k Vietnamcům pro něco k snídani. Majitel měl sice otevřeno, ale spal jako dudek s hlavou položenou na kase. Kdybych s ním jemně nezatřásla, tak by dnes neplánovaně probíhal, k jeho pochopitelné pozdější nelibosti, den otevřených dveří v duchu charitativní akce „daruji za odvoz“. Stále jsme v Čechách. Nejsme Norsko, kde i za severním polárním kruhem najdete na odpočívadle čisté wc s vlhčenými parfémovanými ubrousky, které skutečně nikdo nešlohne, ale vezme si jen tolik, kolik na místě použije.

Musela jsem zasáhnout a udělat dobrý skutek. Jeho z té prodejny stejně jednou vynesou nohama napřed. To je poprvé za několik let, během kterých mají se ženou dnem i nocí otevřeno, že vidím nějakou známku vyčerpání. Výborně, přece jen jsou z masa a kostí, a občas se dostaví potřeba spánku. Takovým lidem nemůže snad nikdo škodit, to by byla jasná jízdenka I. třídy pěkně divokým pekelným expressem.

Kromě zmíněného prvního odvážného vypuštění dítěte bez dozoru na náves, se dnes země zachvěla ještě jednou.

Lukáš totiž zjistil, že mě stále miluje. Zdál se mu prý děsný sen, ve kterém mě načapal, jak spím s někým jiným. Toho chlapa následně zmlátil a šel za to do vězení. Ten sen byl prý tak příšerný, že mu to všechno došlo.

Dokonce mi i zavolal, protože mu chyběl můj hlas a zajímalo ho, jestli na tom jeho snu nemůže být něco pravdy. Bohužel jsem ho ujistila, že to byl opravdu jen sen.

Když jsem nedávno řekla, že nevím, co k tomu říct, tak teď už tuplem nevím. Zázraky se vážně jen tak nedějí!

Opravdu jsem jako na trní, jak bude probíhat naše první setkání po tom delším odloučení. Následující týden pravděpodobně přinese mnoho zajímavých momentů.

Dominika je doma. Tak sláva!

Slyším ji dole vítat se s Dinkou. Spadl mi kámen ze srdce. Vážně jsem si už představovala nejrůznější katastrofické scénáře.

Jen tak mezi námi, málem bych zapomněla. Jako bonus na závěr mě ten můj nevyzpytatelný Pražák pozval na jednu tematickou akci, kde se bude inscenovat reálná bojová scéna v reálných strojích, v reálném oblečení a nejspíš i v reálných kulisách. I tímto se totiž dost často baví, ale zatím jsem ještě nikdy nikam pozvaná nebyla.

Prý bych se tentokrát mohla přidat a hrát jim civilistku, kterou unesou teroristi.

„Proč mi to připomíná nějaký péčko?“, odepsala jsem s pěknou řádkou smajlíků.

„No jestli chceš, tak ti znásilnění v táboře ozbrojenců rád dopřeju. Osobně a dám si na tom záležet.“

Fíha, jsem asi definitivně ztracenej případ, ale tahle představa mě vůbec nenechala chladnou.

5.6

Kouřím na terase, piju svojí odpolední kávu a pozoruji, jak nám na zahradě dozrávají třešně. Už brzy si upečeme první letošní bublaninu. Přesněji, naše máma upeče první letošní bublaninu.

Málokterá vesnice se může pochlubit hned několika vlastními vyšlechtěnými odrůdami. Tahle, co máme na zahradě, ta je mimořádně výborná a vyhledávaná. Obrovské rané srdcovky, které jsou tak sladké a šťavnaté, že lepší třešně jsem ještě nikde jinde nejedla.

Skoro celou noc jsme nespaly. Malá plakala, že ji bolí v krku a měla dokonce zvýšenou teplotu. Hned po probuzení jsme fičely k děckařce.

Dnešní skóre je jedno pozvracené auto a jedny ztracené klíče od baráku. Když se daří, tak se daří. Bohužel Domča začala v autě zvracet přesně ve chvíli, kdy jsem řešila s jednou zákaznicí mimořádný účinek náplastí ne celulitidu, které prodávám ve svém e-shopu. A tak jsem si zrovna dávala záležet na fundovaném popisu produktu. Zvracející dítě v pozadí mě donutilo hovor předčasně ukončit, čímž jsem pochopila, že dnes toho evidentně opravdu moc neudělám.

Trochu se ale bojím, že jsem to možná chytla taky. Hodlám se okamžitě předávkovat vitamínem C, teď se mi nemoc rozhodně nehodí.