Je nás mraky co touží napsat knihu. Jsem to i já. Stále si říkám, že chci napsat svoji biografii až jednou budu "vědět". Jednou, až budu mít utříděné myšlenky.
Zkrátka až získám pocit, že mé dosavadní prožitky jsou pečlivě rozmístěny v jednotlivých škatulkách a řádně označené štítky s výstižnou specifikací. Až budu mít ten správně ošlehaný životní nadhled. No jo, ale bude to někdy vůbec? Ono to letí. Kristova léta si na mě přistála ani jsem nemrkla a mám stále mnoho otázek.
Jak to ale udělat, abych nepsala o lidech, kteří jsou součástí mého života a rozhodně netouží po podobném veřejném obnažení, byť jen v podobě parafrázování jejich osudů? To nevím. A jaký tomu všemu nasadit happyend, když příběh ještě není u konce? A jak to hlavně udělat, abych nebyla trapná, byla originální a hlavně zajímavá? Stále si mi to všechno honí hlavou. V kombinaci s mojí velkou souputnicí zvanou prokrastinace se celá tahle anabáze netváří moc nadějně.
Přála bych si být větší střelec. Nepřemýšlet tolik o samotném procesu a prostě jednat. Na všech školách mi důkladně vštepovali jednotlivé fáze projektového řízení včetně všech kroků rozsáhlé studie proveditelnosti, je to ale aplikovatelné na něco takového jako je psaní knihy? Tvůřčí počin, který má sice svůj řád a jisté zákonitosti, ale u kterého se asi nikdy nedá předem odhadnout zda to bude k něčemu.
Vzhledem k tomu, že chci psát o svém životě, očekává se ode mě, abych si jasně řekla, zda můj dosavadní život je nebo není k něčemu, a to je asi právě to nejtěžší.
To je celé, jen si tu dnes chvíli přemýšlím nahlas...
