Hradec Králové kontra Pardubice

Dnes jsem se zase setkala s touto tak proslavenou nevraživostí. Je to téma často propírané a já se nechci zabývat ani statistikami 

a už vůbec ne výčtem jakýchkoliv pro a proti a přidat se tak k mnoha diskuzím, které už na internetu probíhají a neberou konce. Jen je to věc, která se mě dotýká, protože kdykoliv se vypravím do Pardubic, mám pocit, že jsem vetřelec a nejraději bych byla neviditelná. Ale proč se tak cítím. Je to zvláštní. Stejné pocity mě jímají, když se ocitnu na Slovensku. Když jsme tam jeli poprvé, těšila jsem se. Je to asi sedm let zpět. Říkala jsem si, jak bude bezvadný přijet někam, kde se bez problému domluvíme, kde ta léta společné historie zanechala v lidech podobný životní styl a smysl pro humor. No, to byla studená sprcha. Jakmile domorodci zaslechli češtinu, v tu ránu byli odtažití a rezervovaní. Přijeli jsme s otevřenou náručí a vrátili se zklamaní a otrávení. A nejsem si skutečně vědoma jediné příčiny, díky které by se dalo říct, že jsme si to zasloužili. Naopak. No a stejné mi to připadá i při kontaktu s obyvateli sousedního krajského města. Dokud neví, odkud jsem, konverzace probíhá bez problému. Vřele a klasicky, ale v okamžiku, kdy skutečnost výjde najevo, je zle. Těžko se to popisuje, pokud to nezažijete, ale moje objektivní zkušenost je ta, že většinou neuslyšíte začít s popichováním nikoho z Hradce. Fakt ne. Člověk by řekl, že se jedná o nějaký hluboce zakořeněný komplex z minulosti, který, i když už nemá reálné opodstatnění, putuje z generace na generaci. Takže dospívající mládež už tuto zášť přijala za svou a vlastně ani neví proč. Stejně tak to vidím já. I já jsem se stala obětí této řetězové reakce. Vlastně nevím proč, ale nemám ráda pardubáky a slováky. A jediné vysvětlení, protože oni si začali.