Taky vám roste s věkem pud sebezáchovy? Mně teda děsně. To tam je nadšení z těch nejdivočejších pouťových atrakcí, radostné šplhání na rozhledny, touha létat a bydlet v posledních patrech výškových budov.
Definitivně se totiž bojím výšek. Zjistila jsem to včera, když jsem se vypravila do Dolní Moravy na asi půl roku otevřenou skywalk stezku, která se ční úžasných 55 metrů vysoko nad samým hřebenem zdejší hory.
Vyjela jsem natěšená nahoru lanovkou a vykročila si svižně na stezku. Těšila jsem se a nemohla se dočkat krásných výhledů. Došla jsem sotva do jedné třetiny a potom jsem náhle ztuhla. Nohy se zastavily a já se nemohla hnout. Dívala jsem se před sebe, ostražitě sledovala pevnost a řešení celé konstrukce a těkala pohledem zleva doprava, jako bych čekala nějaký útok. Ta lávka se najednou zdála tak úzká a chatrná. Jen tak si tu visí ve vzduchu, tak strašně vysoko a já na to klidně vlezu? Před očima se mi odvinul katastrofický scénář. Úplně jsem viděla, jak se to celé propadne, skácí k zemi, a jak se všichni strašnou smrtí zabijeme. Chvíli jsem se sebou zkusila bojovat. Měj rozum, říkám si. Podívej, nikdo se nebojí. Všichni si tu vykračují jako by nic, mají s sebou malé děti, které tu pobíhají a vyklánějí se bez obav přes zábradlí. Smích, radost, focení. Seber se. Mají to propočítané, to nemůže spadnout, to by jim neschválili provozovat. Obavy jsou zbytečný. Ten silný vítr, co tu fouká, to rozhodně někdo monitoruje. Zavřeli by to, kdyby to mělo být nebezpečný. Dýchej a nebuď trapná.
Dobře, přesvědčila jsem se. Jdu.
Hlavně se nedívej dolů, soustřeď se jen na své kroky. To překonáš.
Pokusím se. Ták, ještě kousek. No vida, zdolala jsem dalších sto metrů. Zastavuju a rozhlížím se. Že bych to byl jen počáteční šok, který jsem zažehnala? Že bych si konečně udělala nějakou tu selfie, když jsem si koupila tu novou selfie tyč?
Ne, to nepůjde. Smůla. Nadšení mi vydrželo jen pár vteřin, dokud jsem se nerozhlédla. Ty vole!
To je výška. Rozklepaly se mi nohy, naskočila husí kůže a pud sebezáchovy se rozjel na plné obrátky. Chyť se zábradlí. Zkouším to. Ne, příliš jsem se přiblížila tomu otevřenému prostoru. To nemůžu, to je ještě horší. Co teď, jak se odsud dostanu? Výš jít nemůžu, to už je teď jasný, to nedám. Tak zpátky. Nic jiného mi nezbyde.
Kolem mě proskotačí pár zamilovaných Poláků, který si mě naštěstí nevšímá, protože jinak tu asi musím vypadat dost směšně. Úplně zkoprnělá, strach v očích a panika. Seber se a padej odsud. Tři dva jedna a šup zpátky. Dobře, ale támhle ta zatáčka vypadá odsud ještě horší, než když jsem šla sem. Vynikne ta šílená výška, uf.
Musím. Prostě musím. Bojím se tak, že se mi skoro derou slzy do očí. Snažím si domluvit, že jestli mám umřít, tak už na tom nic nezměním a tak se s tím musím smířit a alespoň se uvolnit a kochat se krásou okolní přírody…
Abych to shrnula, vrátila jsem se bleskurychle zpět a lanovkou střelhbitě sjela zpátky do údolí. Hlavně ať jsem dole. Dole a v bezpečí na pevné zemi.
Jakmile jsem odvrátila největší nebezpečí, začala jsem přemýšlet. Hloubala jsem celou cestu domů a ještě dnes mi to nedá.
To jsem vážně takovej tragéd, co nevyjde na nevinnou a úplně bezpečnou stezku? Strašný. Od kdy mám tak silnej pud sebezáchovy?
Ten jsem nikdy jako mladá neměla, spíš naopak. Zlomilo se to mateřstvím? Nebo je to spíš výsledek za dosavadní život nashromážděných dat a jejich následné syntézy?
Nebo jsem jen zblblá z amerických katastrofických filmů?
Rozhodně zajímavý vzorec chování, který mě zrovna moc netěší, ale výsledek je tak paralizující, že si nejsem jistá, že to dokážu rozumem přemoct.
Máte na to nějaký fígl?
