Zbožňuju Francii, Francouze obzvlášť

Francie. Francouzština. Francouzi. Ďábelská kombinace. Ďábelsky vzrušující.

Francii miluju. Stačilo, že jsem jako dítě vyštrachala v dědově knížce fotku Eiffelovky. Byl to takovej ten noční pohled, Eiffelovka je zlatá a před ní stříkají vodotrysky. Bzunila jsem od rána do večera. Musim do Paříže.

Francouzsky jsem se začala učit na střední. Zatímco moji spolužáci prohlašovali něco o přibuznělim jazyce, já byla nadšená. A pak se to stalo. Jela jsem poprvé do Paříže.

Francouzi. Při pohledu na ně mi to bylo jasný.  Já patnáctiletá cestovala metrem, motala se v úzkých chodbičkách někde pod Montmartrem. Nasávala jsem tu barevnou atmosféru - černošky v květovanejch hadrech, pouliční metro-muzikanti, šik Francouzsky, mraky lidí, vedro k zalknutí, smrad a … Francouzi. Tady se mi bude líbit.

Paříž je pochopitelně nádherná - Eiffelovka, Louvre, Opera, Notre Dame, Vítězný oblouk, Sacre-Coeur, Pompidouvo centrum …. Bydlela jsem na Montmatru, koukala na Sacre-Coeur, ale tenhle slavný kostelík nebylo to, co mě na výhledu z mého okna nejvíc fascinovalo. To okno jsem milovala především okolo páté odpoledne.

Uličky na Montmartru jsou úzké, skoro jsem se mohla dotknout protějšího domu. A tam, naproti bydlel ON. V pět si ležérně vzal cigaretu, opřel se o zábradlí, připálil si, podepřel si tvář a požitkářsky vyfukoval kouř. Měl zrzavý vlasy, oříškový oči a já se dodnes divím, že jsem z toho okna nevypadla. Milovala jsem Paříž, milovala jsem cigaretu o páté a nemohla vůbec spát.

Poslední den – kufr zabalený, památky vyfocený, vzpomínky uložený, slzy na krajíčku. Naposledy jsem se podívala z okna. 17:00. Byl tam, ležérně se opírajíc o futro. Usmál se a mrknul na mě.

Francouzi!!!!!

Jsou „fabuleux“. Mluví francouzsky…. Ano líbala jsem se celý večer s  ošklivým francouzem jenom proto, že mluvil tím přibuznělim jazykem. Užasné…

Jsou „poétiques“, Po pěti minutách známosti vás požádají o ruku. Kouzelné..

Jsou „trés chic et élégants“. Vezmou si na sebe džíny, růžovou košili, sametové sako, šálu… a vypadají mužně! Velmi šik a elegantní….

Jsou „polis“. Dívají se vám do očí a ne na prsa a zadek – nebo to alespoň šikovně maskují. Jak zdvořilé…

Jsou “mignons“. Čas od času mluví anglicky – ano většina populace má s francouzskou angličtinou problémy…. Já ji zbožňuju. Roztomilé, ne?!

Jsou „plein d´idées“. Stáli přede mnou a zeptali se jestli neznám holku, co by se chtěla vyspat s třema klukama najednou. Ten jeden mě pohladil po tváři. Usmála jsem se. Neměla jsem odvahu. Ale kam na to ti kluci francouzský choděj? Na takový nápady…

Jsou „irrésistibles“. Viděla jsem Jacques Mesrina - Veřejného nepřítele č. 1. Celý leden jsem ho ukrutně milovala. Nebyl to zrovna svatoušek, trochu přepadal banky, trochu vraždil (ale úplně malounko)… a byl pořád sexy – ať už měl pleš, nebo příšerný kotlety. V kině jsem mu fandila skoro nahlas a představovala si, jak mě přepadne. Neodolatelně, se svými zbraněmi.

Jsou „superbes“. To o sobě prohlašují sami. Jednoduše dokonalí.

Zkrátka magnifiques.

+ jako bonus – všechno, co nemá chybu je francouzské… polibky, víno, sýry, bagety, filmy, milování, malíři, riviéra, pracovní doba, móda, způsob života…. A nejlépe se to prožije právě s Francouzem. La petite mort – malá smrt, to když ten Francouz bude opravdu šikovný, dožene Vás k šílenství, když jste nahá, v posteli.

Ano, Francouzi jsou arogantní, moc stávkují, jedí žáby a neradi mluví anglicky. Ale čím dál víc docházím k závěru, že všechno co potřebuju k životu je ve Francii (dokonce i Johnny Depp se přestěhoval do Provence). Mám na Francii zkrátka návyk, nasávám tam atmosféru a víno alespoň jednou za dva roky. Občas zkrátka potřebuju vidět něco krásnýho. Celá Francie je tak trochu galerie a není nutný utrácet za vstupný do Louvru. Stačí se projít po Quartier latin … nebo koukat ve správný čas z okna.