Poznáte to na první pohled. Neměli jste se na něj ani
podívat. Celý příběh se vám převine před očima jako byste seděli v kině. I
ten špatný konec. A stejně nikdy neodoláte.
Tyhle silný chvíle. Kdy se zastaví čas. Pohne se země. Vaše se oči se střetnou. (Žádný další pěkný klišé mě nenapadá.) Zkrátka chvíle kdy…
si uvědomíte, že ten kluk, kterýho znáte už měsíc, má tak roztomilou slovenštinu…
se vám vážně ještě nestalo, aby vám barman dal jen tak růži. Navíc barman se zajímavým osobním příběhem. Jak dlouhá je vlastně cesta z Chile do Prahy?!…
vás oblbuje dvojník Orlanda a skoro vás přesvědčí, že matematika a fyzika jsou ty nejúžasnější disciplíny na světě (navzdory tomu, že jste kdysi z fyziky propadali)…
musíte dát za pravdu kamarádce. Měří metr padesát, moc krásy věru nepobral a vlastně nedá dohromady víc než jednu holou větu… ale to charisma. A zkuste pak být ještě kamarádky…
A pak najednou nic. Ležíte, stojíte, sedíte… Jedno jestli to byl jeden polibek, několik e-mailů, nejlepší rande, sex out of the city….. Doznívají ve vás emoce, víte že je to v háji, přejete si, aby tenhle okamžik neskončil a trval věčně, ale skončí rychle a bolestně.
Přijdete domů. Hypnotizujete telefon a víte, že vaše krásný oči ho nerozezvoní. Díváte se na e-mail a je vám víc než jasný, že tisíc pohybů vaší sladké „mano“ (=ruky) na myši vám email nepřičaruje. Do těch debilních očí jste se dívat neměli, protože teď je to peklo.
Možná i brečíte. A nebo budete. Už zítra. A zítřek bude hodně dlouhej – nejspíš bude trvat pár měsíců. Než zase zvednete oči a budete vědět, že jste se dívat neměli.
