Chodíte na výlety? Já tedy jen jednou ročně. A stojí to za to. Pochod Praha – Prčice.
Takže jsme vyráželi z Prahy – autobusem. Přijel pozdě pochopitelně a naše stewardka (organizatór) Milan nám nenabídl ani cafe latte, ani denní tisk, ani film.... Člověk je z těch žlutejch autobusů nějak moc zhejčkanej. Naše sestava: moje maličkost – je třeba k tomu něco dodávat? , Romana – má milá spolubydlící, Michal – kytarista a bývalý spolužák, Milan – kamarád Michala, Gábina – jedna slečna z koncertu, Tomáš – se super žlutejma fuseklema a Pepča – syn paní starostky. Nu, zkrátka vybraná společnost.
Vystoupili jsme ve Voticích a hned se hrnuli ke stánku DĚTSKÁ TRASA. Avšak slečnu jsme neuprosili. Jsme holt moc velký na dětský trasy. Nepomohly načerno sehnané studentské průkazy, ani nabídka ginu, ani úplatky.... tak snad jenom ukrást nějaký dítě.... Nezbývalo, než se přesunout vedle a smířit se s tím, že pokud chceme dostat botičku musíme jít o ňákejch šest kiláků víc než loni – achjo...
Míchání - to jest příprava ginu s tonikem. Jednoduchý jak facka – přesto nás to zdrželo asi hodinu. Vyrazili jsme asi v deset na cestu (pro informaci z Prahy jsme vyjížděli v půl sedmé ráno).
Následovala cesta z města – (někde tam je tam prý užasná pizzerie), první krpál a stánek s pivem. Vedle piva nás čekalo rozhodování, zdali se vybodnout na botičku a jít dětskou trasu, nebo jít uplně nesmyslně normální trasu a obdržet tatranku s tim umělohmotnym nesmyslem. No.... umělohmotnej nesmysl jsme nedostali a tatranku si koupili.
Gin ubýval velmi rychle a cesta byla čím dál veselejší. Přemýšlela jsem nad tím, jak užásně se gin k lesu hodí. Že tak stejně voní a chutná a že je s ním v lese hned veseleji. Navíc během cesty můžete potkat veselé zubry, co s vámi prohodí pár slov. Můžete probrat cesty do Paříže. Pohovořit s letuškou o nákupech v Manchesteru. Vyzuzat na kamarádovi cédečko s francouzskou kapelou. Probrat všechny známé a neznámé (Honzu drží manželka zkrátka, Tomáš je zvíře). Zkrátka probrat celej svět na 23 kilometrech (pardon vlastně třinácti, ale o tom až později).
Stejně se ale všichni nejvíc těší na koupání. Zlatý hřeb „večera“. V lesíku se objevila známá odbočka od hlavní trasy. Cedule ZÁKAZ VSTUPU jakoby nás přímo výzývala ať vstoupíme a smočíme naše (především alkoholem) unavená těla v průzračné ledové vodě. Nikde nikdo, svlékli jsme se a nahatý naskákali do vody. Není nad to vykoupat se v květnu. Sice nás pod vodou očumovali potápěči, ale to nám naládu nezkazilo, spíš naopak.
Další stánek s pivem byl náš poslední, i když jsme to zpočátku ani netušili. Vyvalili jsme se na trávník, okolo nás pobíhal nervozní Milan, že teda za hodinu nám jede autobus a že to asi nesthineme. To jsme odmávli s tím, že jako oukej, pojedeme vlakem. Střídavě jsme roztahovali a zatahovali deštníky – podle toho, jestli zrovna pršelo nebo ne, střídavě jsme chodili na pivo a čůrání..... A najednou se v zatáčce objevil náš autobus. Zlatej Milánek nám dojednal odvoz – pravda ostatní účastníci zájezdu se na nás nekoukali zrovna mile, ale což - narozdíl od nás měli aspoň botičku.
Jako tečku po pochodu jsme si dopřáli večeři a koncert v Rock cafe. Pravda, v neděli jsem se ani nehla. Ale miluju okamžiky, když se nemůžu ani hnout. Jen tak ležet, usmívat se jako měsíček na hnůj a vstřebávat zážitky.
