Óda na mozek, aneb jak jsem se zamilovala do svalnatého teroristy

Vždycky jsem vzhlížela k  mužům, kteří omračovali darem výmluvnosti, počtem načtených knih, kreativitou, vtipem a velikostí svého mozku. Že se jim propadal hrudníček, nebo se naopak decánko kulatili, mi bylo šumafuk. Hlavně, že věděli kdo je Modigliani a divadlo pro ně nebyl vopruz absolvovaný za dob základní školy. To že by tyhle sexy mozky měly také sexy těla teoreticky možné je. Prakticky je to naprostá utopie. Ale mě to nevadí, každá chytrá holka jednou pochopí, že nemůže mít všechno.

Nejvíc sexy je na mně mozek!www.facebook.com/JohnAbraham

A tak jsem si žila ve svém jasně vymezeném světě, objevy lovila po intoušáckejch kavárnách a literárních večírcích. Neexistovalo nic, co by mohlo narušit můj báječný život plný chytrých a o něco méně pohledných chlapců. Až jednou…

Ten večer jsem byla znechucená ze všeho uměleckého a chytrého. Ne, nechtěla jsem vidět další film, ze kterého nebudu tři dny spát. Ani jít na Decadence Now!, páč z toho bych nespala pět dní. Chtěla jsem taky pro jednou vidět něco blbého a krásného. Just for one night.

A tak jsem sebrala maminku, tetinku a pár obdobně střelených kamarádek a zakoupily jsme lístky do kina Světozor. Tohle kino, jinak intelektuální, protentokrát ustoupilo o krok stranou a nabídlo zábavu veskrze hloupou a povrchní. Festival Bollywoodských filmů. Typický indický film je příběh patetický, láskyplný, plný krásných a mladých lidí, kteří tančí, zpívají a jsou oblečeni do nádherných oblečků a třpytivých cingrlátek. Neřeší se v nich problémy soudobé indické společnosti, naopak nabízí únik ze soudobé (nejen) indické společnosti. Ideální. Dávali film New York.

Sosala jsem sladkou masalu a libovala si, že tak nádherný záběry New Yorku nejsou snad ani na vyretušovanejch pohledech. Po pár vteřinách jsem lehce znejistěla. Kde jsou zpěvy? Kde jsou tanečky? Kde je láska? Po ulicích New Yorku lítala FBI a honila nebohého Inda. Jsem snad na Kriminálce NY, nebo co? Pak jsem se  zklidnila. Děj se vrátil o několik let zpět. A na Newyorskou univerzitu zrovna nastoupil jeden z hlavních hrdinů, aby se za doprovodu tklivé písně seznámil s krásnou Mayou. Několik leteckých záběrů na budovu univerzity. Tklivé melodie, střídá ostřejší tempo. Dav se rozestupuje a uprostřed kráčí ON… Široká ramena, útlý pás, vysoká postava, mužně zarostlá tvář a nevinný pohled srny. John Abraham v roli Sama. Když se honil v růžovém tričku po střechách univerzity ukápla mi první slina.

To že ve filmu nebyly tanečky, ani zpívání, ani cingrlátka mi začlo bejt šumák. Thriller o teroristech byl naivňoučkej a blboučkej dostatečně, jak se na indický film sluší a patří. Dokonce i na lásku a cukrkandlové melodie došlo. Nic z toho jsem stejně nevnímala. Můj mozek byl vyřazen z provozu sledováním Samových bicáků a mě ukápla druhá slina.

Když pak Sam, ze kterého se vyklubal „hodný“ terorista, trpěl (nahý!!!) ve vězení, zatínala jsem nehty do sedačky, div že jsem nerozervala čalounění. Když sváděl nevinou studentku,  laškovně ji sem tam hladíc v dekoltu, naskakovala mi husí kůže. Když se z těch očí srny začaly koulet slzy jak hrachy, ukápla mi třetí slina a já si říkala, ať ten film nikdy nekončí.

A tak zatímco se moje máti vedle mě cynicky  řehnila (vůbec nepochopila o čem to je!), já, slintajíc, jsem si říkala, holka tos to teda dopracovala. Indický herec o dvou výrazech – sexy výraz č. 1, sexy výraz č. 2 – tě dostane na kolena a jediný, co tě zajímá je tělo atleta. Kde je ten intelekt? Kde je ten vtip? Kde je ta výmluvnost? Kde je ten sexy mozek?  No?

Druhý den, jsem si s výrazem idiotky, který právě provedli lobotomii, prohlížela fotky nového idola a přemítala nad tím, jestli by mě vzali jako herečku do Bollywoodu. Jsem na to dost hezká? Kolik plastických operací to bude obnášet? Kašlu na charakterní role v divadle, naučim se tanečky a budu hrát v nekonečných masala filmech a objímat široká ramena Johna Abrahama. Ach. Koneckonců za dva tejdny se budu motat někde po Dillí. Je to nejspíš osud!