Iluze jsou růžový. Nadýchaný. A dobře se v nich usíná.
Seděla jsem vedle ní. Mluvila o něm.
- Jsem přesvědčená, že když jsem spolu byli, s nikým jiným nespal. –
Podívala jsem se do stolu. Ne že bych s ním spala, ale… Styděla jsem se. Za sebe. Za něj. Za ni.
Za sebe, protože vím, jaká je pravda. Za něj, protože to nechal dojít tak daleko, aby to pro ni bylo ponižující. Za ni, že je tak pitomá. Snažím se nemít ironické obočí v půlce čela a cynický úsměv. Chce bejt slepá. Já taky.
Zuby nehty se jich držím. Držím se jich, abych sama sebe přesvědčila, že ty lidi okolo mě nejsou tak šílení. Abych já sama měla pocit, že za něco stojím. To je možná ta jedinná iluze, která mi zbývá.
Vždycky mám pocit, že už je nemám. Přijde někdo a sebere mi těch pár posledních. Přijde jinej a cpe mi ty svoje. Je čím dál tím těžší, tomu uvěřit.
Bývalo snadné tomu podléhat. Těm krátkým iluzím. Teď mám pocit, že ta morální kocovina za to nestojí. Někdy ano. Většinou ne. A když je po všem, je to prázdné. Ty nadýchaný, ružový obláčky zmizely. On mi je sebral, aby je zase předal nějaké jiné. A já jsem sama na šedym, studeným betonu. Není kam se schovat. Člověk stojí sám před sebou a neví, jestli obstojí. Neví, jestli to ustojí.
Občas něco zbyde. Něco malýho růžovýho. Hýčkám si to jako medvídka a bojím se, šíleně se bojím, že mi ho seberou.
Nechci se budit na betonu. Na něm se pak špatně usíná. Nechci aby ironické obočí v půlce čela a cynický úsměv byl můj každodenní výraz. Chci bejt naivní a věřit, že ty lidi okolo za něco stojej. Aspoň za tu iluzi.
