Nevzala jsem si ani šeřík, ani jinou květinu. Šla jsem tam ošuntělá přesto, že tam byla kopa koťátek. Nešlo to jinak. Letěla jsem tam z práce s tím, že je to možná naposledy. Květnové Rockvstání.
Nevím jistě, kdy jsem šla do Rock Café poprvé, byla jsem ještě malá naplašená holčička. Hrála tam Alice…asi… pamatuju si ten vlnitý strop i to, že mi to přišlo jako „fakt děsnej underground“. Z toho vlnitýho stropu už nikdy nebude kapat sražená voda na polonahého dlouhovlasého Dana Bártu. A ne jen proto, že Dan už se na koncertech nesvlíká a ostříhal si to svý háro. Teď se tam hraje divadlo. Jen divadlo.
Končilo se v deset. Ale prej tam byl pořád kravál. Proběhla rekonstrukce. Ale proběhla nějak blbě. Nedá se svítit, Rock Café 15. 4. zavřelo své brány, neb si důchodci na Nově stěžují, jakej je to hluk na té poklidné Národní třídě, kde se pasou kravičky, u potůčku pod stoletým dubem skotačí králíčci a tramvaj tam nevidět.
The Levellers. Divokej Bill. Kamarád z divadla tu soutěží se svojí kapelou S.N.C. a vyhrává, natáčí desku…The Slots. The Puppitss. Please the Trees. Sunflower Caravan. Niceland. Imodium.….
Prostě je to celé nějaké čudné. V roce 1990 Rock Café zahájilo svůj provoz, všude jenom kavárny, učebny, žádní důchodci v dohledu… pohoda, jazz. O pár let později se kolečka osudu začly roztáčet a důchodci stěhovat do centra. Přesně v roce 1997, kdy byly byty nad Rock Café prodány o dva roky později zkolaudovány – některé za směšné částky (ale to je na trochu jiný článek). A máme tu ty chudáky důchodce, co si musej cpát vatu do kredence, jak jim to tam drnčí.
Ti muzikanti. Na pódiu, před pódiem. Všude. Achjo. Stačí jen šáhnout a vyhmátnout si toho „pravého“.
A tak provozovatelé klubu dali hlavy dohromady a začla rozsáhlá rekonstrukce. Přestavba skončila a klubík byl věru vytuněný – alespoň na první pohled. Koncertní sál se přesunul o patro (sklep) níže, super sedačky, spousta barů + jako bonus divadlo a galerie – skvěle. Ale v posledních dnech to vypadá, že to všechno je malounko jinak.
Pudrovala jsem tu opilá EMO zpěváka a říkala mu, ať se nemaluje, že to není ani trošec hezký. Taky jsem tu líbila jednoho muzikanta. Taky jsem tu líbala jednu holku. Taky tu zoufale čekala na idola. Taky jsem tu seděla v děsnejch depresích. A taky jsem tu plakala dojetím.
Nějak špatně se to odhlučnilo. Slibovali plovoucí podlahy. A ta vzduchotenika je blbě odizolovaná.Vylili to štěrkem a betonem a ten to všechno nese výše a výše až k těm nejvyšším, důchodcům, v posledních patrech. A důchodci křičí a křičí a nadělají ještě víc decibelů než všechny ty kapely, které tu hrají. Bohužel….
Na čarodějnice tu měli hrát Flat Five a já se těšila, jak mě hned po půlnoci na Národní olíbají pod lípou (já vim třešeň, ale člověk nesmí bejt detailista). Čarodějnice jsem trávila naproti ve Vagonu, kde mě nikdo nelíbal a na člověka pak padají podivně tísnivé myšlenky….
Pak to šlo jedno za druhým. Hraje se jen do desíti. Kapely zuří – nestíhají dávat přídavky. Posluchači pláčou. Já to z práce do Rock Café stíhám jen tak tak… Začíná se dost brzo. Všechno visí tak nějak na vlásku. Až se to utrhne a bum. Nehraje se v Rock café, hraje se před Rock café. Kapely se střídají v rychlém sledu. Křičí se hesla. Zástupci městské části slibují a slibují – bojí se že dostanou rajčetem do hlavy. A 9. září by se mělo znovu začít hrát. V Rock Café. Snad.
Mám ráda Rock Café. Zažila jsem tam věci, o kterých se nedá psát. Maj tam sice hnusný víno, ale což…. Nechci, aby to s Rock Café dopadlo jako se Střelákem a Kinematografem bratří Čadíků, kde jsem proflákala půlku loňského léta. Mám ráda hudbu, miluju divadlo a Rock Café to vcelku úspěšně spojuje. Navíc…. nikde jinde není taková koncetrace koťátek na metr čtvereční, nikde jinde nemaj tak úchylnej obraz na zdi a nikam jinam jsem se netáhla i s ortézou na noze. Čili…
Petici je možné podepisovat do 25. května na baru v Rock Café.
Tady můžete Rock Café směle virtuálně podporovat .
Tady a tady si můžete přečíst podrobnější info.
…. a doufám, že se všichni potkáme 09.09.09 na Národní 20.
