Můj život je nudný k uzívání

Končila jedna „vzrušující“ etapa. Etapa probdělých nocí, etapa hypnotizování  mobilního telefonu, etapa kdy jsem nemohla jíst, etapa kdy jsem tři hodiny byla v sedmém nebi a tři neděle v pekle. Prostě etapa - jsem zamilovaná a chovám se jako retard. Pak to skončilo a já trochu brečela.

Až jsem se jednou probudila. S bolavou hlavou a prázdnou flaškou od vína vedle postele. Přibližně v poledne. Vypla jsem mp3, kde mi dokola běželo Stairway to heaven. Stačilo. Šourala jsem se prázdným bytem, abych si uvařila čaj. Je to vlastně vždycky stejný. Nejdřív ho potkám, jsem múza, jsem úžasná chápající, nejlepší atd … A pak se to nějak zvrtne a já najednou zjistím, že to co dělám už vůbec nejsem já. Že jsem jenom vystresovanej na smsku čekající uzel nervů. Velmi důstojné. A tak jsem povstala a rozhodla se žít nudný život k uzívání. Bez mužů, bez citů. Prázdnej, ale klidnej.

Utřela jsem poslední slzu a začla se toulat po divadlech, klubech a kavárnách. Umění je to jediné, co tomuhle pošahanému světu dává smysl. Koupila jsem si vstupenku na souborné dílo Williama Shakespeara a viděla strašidelný historky v Celetný. Oblíbené autory jsem nasávála společně s vínem na autorských čteních. Poslouchala jsem kapely, které nikdo nezná a  pak nadšeně jásala na jejich koncertech. Když jsem se podívala do diáře, zjistila jsem, že až do Vánoc budu stát o víkendech na jevišti a zbytek populace svým uměním těšiti. Jásala jsem. Jsem vyrovnaná.

Proměnu jsem si plně uvědomila ve chvíli, kdy jsem si lehkovážně brouzdala životem. Od dobrodružství k dobrodružství, svůj zrak nezastřen žádnými pitomými city. Navzdory tomu, že mi občas nějaká kamarádka položila hlavu na rameno, slzy na tvářích. Chápavě jsem kývala a naslouchala. Někdy stěží potlačovala smích. – A ještě k tomu hrajou v rádiu Stairway to heaven. Asi se rozpláču. – vzlykala mi do telefonu Renata, zrovna prožívající těžký láskobol. Opravdu jsem tak cynická? Opravdu může být někdo tak pitomý?

Může. Začala jsem chodit na francouzštinu. Angličtina šla stranou. Nová práce si to žádala a francouzštinu jsem od maturity neviděla. Dostala jsem soukromé lekce. Přišel hubený, pobledlý Francouz s velkýma modrýma očima. To vydejchám.

Na první hodině vyzvídal, kulil na mě ty svý velký oči a mluvil o tom, jak je to v la République tchèque fajn. A já přemýšlela, jak se řekne zbožňuju Francii. To vydejchám.

Na druhý vykládal, jak byl kdysi na koncertu tehdy ještě no-name kapely Coldplay, jak to bylo intimní, malý a super. Asi si myslel, že to udělá dojem. Taky vykládal, že skládá, jestli si to nechci poslechnout. Nejspíš jsem měla být okouzlena muzikantem. Bídák. Napsala jsem si adresu jeho myspace. To vydejchávám

Na třetí jsem nadšeně básnila o jeho talentu. A ptala se ho kdy bude mít koncert. Jasně, vydejchávám to s přehledem.

Na čtvrtý se mě zeptal, jestli se nechci stát tmavovlasou Marilyn a zahrát si v jeho videoklipu.

A tak jsem šla domu. Vydejchávala jsem to nad sklenkou vína. Tmavovlasá Marilyn…. kroutila jsem se před zrcadlem. Zadek bych na to rozhodně měla. Není to náhodou znamení? Znamení, že jsem měla zůstat u angličtiny? Asi si pustím Stairway to heaven.