Váránasí je posvatné místo na břehu Gangy. Je to také nejstarší město na světě, pálí se tam mrtvoly, prej to tam má supržůžo atmošku a čas od času by se tam měl vydat každej správnej hinduista. Říkal pán na přednášce. – Pokud pojedete do Indie, tak prostě musíte jet do Váránasí!!! – To ten pán taky říkal.
Sedíc ve vlaku, listovala jsem průvodcem. Chaotické, opojné, bláznivé, pobuřující, špinavé, skličující, ohromující. Víme, víme, to je pořád dokola. Dolistovala jsem na kapitolu Rady a porady (a krev mi začla tuhnout v žilách). Jedním z nejvíce nebezpečných měst Indie je Váránasí. Nejspíš vás hned na nádraží oberou o rupie, v úzkých uličkách nabouráte do pár mrtvol, seberou vám v lítém boji baťoh, na Ghátech vás poťouchlý Ind shodí do Gangy, ve vodě odšťouchnete pár nafouklejch mrtvolek, vyplavete na „pláži“, aby vás v zápětí přepadli banditi i s pirátama a nakonec opuštěně zhynete na mor a choleru (4 z pěti hinduistů doporučují mít v době smrti namočený nohy v Ganze). Bájo, už se tam těšim.
Umírání v Indii je fascinující záležitost. Kdepak vzlykání tetičky Libušky nad rakví v krematoriu ve Strašnicích. Smrt je v tady všudypřítomná, přirozená a nevyhnutelná. Neodehrává se v mramorových budovách, co vypadají jako stanice metra C. Není to záležitost na pár hodin. A není to důvod ke smutku ani k radosti. Je to zkrátka normální. Umírající jsou na ulici, v rodinách, v hospicích. A pokud umřete ve Váránasí, je to jedna z nejlepších věcí, co vás mohla v životě potkat.
Byla noc, stála jsem v rozpadající se budově u řeky. Prostor pode mnou osvětlují ohně. Naproti mně stojí majitel hotelu a vykládá nám o těch, co dole hoří. Je to naposledy, než se promění v prach. - Umírat by se mělo venku, ve vodě, se jménem oblíbeného boha na rtech. - V rohu se něco pohlo a ozvalo se zasténání. Došlo mi, kde to stojíme. Tenhle squat bude nejspíš hospic. A ty lidi pod umouněným prostěradlem čekají, až se vysvobodí z věčného koloběhu životů. Jsem ráda, že je noc a já jim nevidím do tváře.
Druhý den se dívám na drobná tělíčka zabalená do sárí. Gháty, nekonečně dlouhá schodiště, která mizí v hlubinách posvátné Gangy. Tenhle je spalovací. Tělo se ztrácí v množství dřeva a obřadník zapaluje hranici. Je důležitou postavou celého procesu. Bez něj by duše zemřelého osamoceně bloudila po světě. Tady se mrtvoly míhají jak na běžícím páse. Lidské bytosti se mění ve schránku zabalenou do kusu látky, aby jejich zbytky byly v závěru naházeny do posvátné řeky. Tady se ukazuje malost jedné lidské existence. Problémy a každodenní pinožení se za láskou, sexem, prací, penězi… Zbyde z toho jen hromádka prachu. Smrti se bojim, jediná idiotská jistota, kterou v životě mám. A proto nejspíš stojím zrovna tady. Asi jsem úchyl.
Začíná se pomalu stmívat, třímám mapu a nevim kudy kam. Buď dojdu na tu velkou ulici, co vede k ghátu Dasaswamedh a nebo dojdu někam k vodě. A to pak už vždycky trefim zpátky do hotelu, snažím sama sebe uklidnit. V labyrintu uzoučkých uliček ve starém Váránasí jsem ztracená. Vyhýbám se krávě i pánovi co tlačí vozejk, naložený něčím, co je asi tak osmkrát větší než on sám. Nakonec mě město vyplivne na ghátech, kde panuje příjemná podvečerní atmosféra. Usazuju se na placku, co ční nad vodou. Přisedá si ke mně Ind a já vědoma si toho, že mě buď shodí do Gangy, nebo rovnou zabije, dělám, že ho nevidim. Nakonec překonám paranoiu a dávám se s ním do řeči. Ind ačkoliv původem z Váránasí, žije ve Finsku a dokonce ví, kde leží Česká Republika. – Nezapomeň si zítra přivstat. – loučí se se mnou. –Nejkrásnější západ slunce je v Paříži. Nejkrásnější východ ve Váránasí. – A tak druhý den vstávám v pět.
Je ještě tma, houpajíc se na loďce, kupuju si od malé holčičky svíčku, co se dá pustit po řece. Očistím tak svou karmu. Míjíme spalovací gháty, nehoří tam ani větvička. Zvláštní. Možná si smrt dala na chvíli pokoj. Pouštím světlo po řece a myslím na všechny ty lidi, kteří mě nevratně opustili. Kterým už nebudu vykládat o tom, jak jsem hrdinsky zabila švába v Dillí, jak mi mafiánova sestra pomalovala ruku hennou, nebo jak jsou ti Indové nechutní, když furt flušou ten tabák. Ani oni už mi nic nepoví a to mě mrzí mnohem víc. Otáčím hlavu a na obzoru se začínají objevovat první paprsky. Rodí se další den. Tak jako na jedné straně řeky se svět zbavuje neužitečných mrtvých, na té druhé probíhá něco nového a krásného. Něco nejkrásnějšího. Východ slunce.
